Nakladatelství Ikar

Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil (9.1.2017,... Po veleúspěšných Deníččích moderního fotra přišel jejich autor Dominik Landsman s obměnou v podobě knihy Deníček moderního páru ...aneb ženy jsou z Venuše...

Readmore

RECENZE: Rukojmí ISIS, třináct měsíců v zajetí... Syrová, bez falešných emocí a čtivá tak, že probdíte celou noc, abyste ji dočetli. Přesně taková je kniha dánské novinářky a zahraniční korespondentky Puk...

Readmore

RECENZE: Rukojmí ISIS, třináct měsíců v zajetí... Syrová, bez falešných emocí a čtivá tak, že probdíte celou noc, abyste ji dočetli. Přesně taková je kniha dánské novinářky a zahraniční korespondentky...

Readmore

Když je Smrt vaším přítelem, Sebastian Niedlich:... Smrt. Smrťák, Zubatá, Smrtka – má mnoho jmen a mnoho podob. Nejčastěji je zobrazována jako strašidelný kostlivec, zahalený v rozevláté, černočerné kápi,...

Readmore

Odvrácená strana matky a (otce) (7.12.2016, Esprit) Martin Veselovský (44) je známý moderátor a novinář. I jeho manželka Monika Valentová (44) je novinářka a pracovala pro několik televizí. Teď se pracovně sešli...

Readmore

Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil (9.1.2017, kultura21.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

deníček moderního páruPo veleúspěšných Deníččích moderního fotra přišel jejich autor Dominik Landsman s obměnou v podobě knihy Deníček moderního páru …aneb ženy jsou z Venuše a muži jsou debil. K psaní si tak přizval Zuzanu Hubeňákovou a výsledkem je opět velmi vtipné dílo, které záhy OneHotBook předělal do audioknižní potřeby.

Dominik Landsman zůstal doma se svým synem Čeňkem, začal o svých peripetiích blogovat až z toho byly dvě knihy i audioknihy (Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti a Deníček moderního fotra 2 aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech). Místo pokračování o Čeňkovi se vrhl na psaní ve dvojici, a to se Zuzanou Hubeňákovou, blogerkou na webu iDnes.cz.  Její texty, popisující běžné nástrahy života vtipnou formou, jí přinesly vítězství v soutěži Bloger roku 2014 a vydala je také knižně pod názvem Vstupte bez klepání. Dohromady je svedla šťastná náhoda, protože Dominik Landsman byl kmotrem její knihy.

Deníček moderního páru je tak na první pohled fiktivním příběhem o vzniku mladého páru Jindřicha a Nataši odehrávající se před narozením malého Čeňka. Posluchač tak s nimi prochází různými fázemi, a to od prvních setkání, přes první nástrahy společného bydlení až po koupi auta a jasný konec v podobě těhotenství. Jednotlivá etapa je vždy vylíčena oběma aktéry, což je velmi vtipné a jasně ukazuje rozdíly mezi pohlavími.

Pokračovat ve čtení článku na www.kultura21.cz

Deníček moderního páru na www.knizniklub.cz

RECENZE: Rukojmí ISIS, třináct měsíců v zajetí teroristů (20.12.2016, ,novinky.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 04-01-2017

0

874_bigSyrová, bez falešných emocí a čtivá tak, že probdíte celou noc, abyste ji dočetli. Přesně taková je kniha dánské novinářky a zahraniční korespondentky Puk Damsgärdové Rukojmí ISIS.

 

V srpnu 2014 civilizovaným světem otřásly záběry popravy amerického novináře Jamese Foleyho. Klečící muž v oranžovém vězeňském mundúru odříká naučený text, načež promluví i jeho kat z organizace Islámský stát. Následuje krutá exekuce. Bezpečnostní experti mají pro zděšenou veřejnost smutnou zprávu: film je reálný a vrah pochází z Londýna. Sotva se Západ probere z největšího šoku, džihádista John, jak média pojmenují kata, popravuje další rukojmí.

 

Dánský fotograf Daniel Rye si v tu chvíli uvědomí, že se podruhé narodil. Džihádistu Johna znal, stejně jako některé další oběti, se kterými se dělil o skromný prostor i vzácné jídlo dlouhých třináct měsíců.

 

Vzkaz rodině

 

Kniha popisuje otřesné zážitky mladého fotografa, který se v roce 2013 vydal do Sýrie, aby tam dokumentoval utrpení civilního obyvatelstva. Brzy je však unesen. Zatímco podstupuje kruté mučení, při kterém málem zemře, dozvídá se, že se octil v zajetí Islámského státu. Jeho situace je beznadějná – po trýznění se ocitá ve špinavé kobce s otevřenými ranami. Umře dříve na sněť, podvýživu, nebo bude podřezán, jak mu denně vyhrožují jeho věznitelé? Nebo se mu podaří z vězení dostat a předat včas vzkaz na rozloučenou od Jamese Foleyho jeho dlouho zkoušené rodině?

kojmí ISIS na bux.cz

Autorka popisuje Danielovo svědectví z vězení, jeho setkání s dalšími rukojmími, kteří neměli tolik štěstí jako on a zemřeli rukou svých trýznitelů. Zachycuje také situaci jeho rodiny, která se se vší vervou pustila do Danielovy záchrany a zorganizovala sbírku na výkupné.

 

Autorka silný příběh dobře uchopila, dramaticky popisuje Danielovu cestu za svobodou i následné zvládání posttraumatického stresového syndromu. Jedinou připomínkou ke stylu je vyprávění ve třetí osobě – příběh v ich formě by byl ještě působivější.

 

Celkové hodnocení: 90%

https://www.novinky.cz/kultura/423578-recenze-rukojmi-isis-trinact-mesicu-v-zajeti-teroristu.html

Rukojmí ISIS na bux.cz

RECENZE: Rukojmí ISIS, třináct měsíců v zajetí teroristů (20.12.2015, novinky.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 20-12-2016

0

874_bigSyrová, bez falešných emocí a čtivá tak, že probdíte celou noc, abyste ji dočetli. Přesně taková je kniha dánské novinářky a zahraniční korespondentky Puk Damsgärdové Rukojmí ISIS.

V srpnu 2014 civilizovaným světem otřásly záběry popravy amerického novináře Jamese Foleyho. Klečící muž v oranžovém vězeňském mundúru odříká naučený text, načež promluví i jeho kat z organizace Islámský stát. Následuje krutá exekuce. Bezpečnostní experti mají pro zděšenou veřejnost smutnou zprávu: film je reálný a vrah pochází z Londýna. Sotva se Západ probere z největšího šoku, džihádista John, jak média pojmenují kata, popravuje další rukojmí.

Dánský fotograf Daniel Rye si v tu chvíli uvědomí, že se podruhé narodil. Džihádistu Johna znal, stejně jako některé další oběti, se kterými se dělil o skromný prostor i vzácné jídlo dlouhých třináct měsíců.

Pokračovat ve čtení recenze na www.novinky.cz

Rukojmí ISIS na bux.cz

Když je Smrt vaším přítelem, Sebastian Niedlich: Smrt a jiné vrcholy mého života (13.12.2016, fantasya.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 20-12-2016

0

smrt-a-jine-vrcholy-meho-zivotaSmrt. Smrťák, Zubatá, Smrtka – má mnoho jmen a mnoho podob. Nejčastěji je zobrazována jako strašidelný kostlivec, zahalený v rozevláté, černočerné kápi, svírajíc nabroušenou kosu v životní velikosti. Kdo by to byl řekl, že Smrt má podobu trochu zachmuřeného chlapíka a v ruce místo kosy třímá násadu od síťky na motýly. Možná povedený žert na Halloween, řekl by si nejeden optimista. Martinovi však zjev Smrti a hlavně její zjevení tak vtipné nepřijde. Je totiž jediný, kdo Smrt vidí a vidět to, co jiní nevidí, není nikdy dobré znamení.

Martin byl až do svých sedmi let obyčejným chlapcem. Stačila však jedna návštěva u postele umírající babičky v nemocnici a život se proměnil jako mávnutím kouzelného proutku. Když se objeví Smrt, Martin není moc překvapený, zato Smrt je nadšená, že ji někdo po dlouhé době slyší a vidí. Je naprosto jasné, že to není jen tak – ona a Martin jsou souzeni být nejlepšími přáteli.

Pokračovat ve čtení recenze na www.fantasya.cz

Smrt a jiné vrcholy mého života na bux.cz

Odvrácená strana matky a (otce) (7.12.2016, Esprit)

Přidal: ikar | V kategorii Rozhovory | 17-12-2016

0

odvracena-strana-matkyMartin Veselovský (44) je známý moderátor a novinář. I jeho manželka Monika Valentová (44) je novinářka a pracovala pro několik televizí. Teď se pracovně sešli díky knížce Odvrácená strana matky, která vyšla počátkem listopadu. Monika pro ni napsala fejetony, Martin její texty doplnil ilustracemi.

 

Společný projekt Moniky Valentové a Martina Veselovského začal před třemi a půl roku. Tehdy totiž společní přátelé obou manželů začali vydávat Pravý domácí časopis s podtitulem „O všem, co je skutečné“. A Monika Valentová pro měsíčník, který se zabývá ekologií, charitou, fair trade i rodinou, začala psát fejetony na téma „odvrácená strana matky“. A pro časopis je ilustroval právě její manžel a moderátor DVTV Martin Veselovský.

Letos v listopadu pak fejetony i kresby vyšly v knížce Odvrácená strana matky. „Jak už to tak bývá, když je člověk něčemu otevřený, stane se to. Občas jsme se o knížce – byť v atmosféře smíchu – bavili s kamarády a ta myšlenka ve mně zůstala. Loni na podzim mi přišel mail od paní nakladatelky z Euromedia Group. Jenže nebylo dost materiálu a já nejsem výkonný psavec, co se týče kvantity, takže jsme si všichni ještě rok počkali,“ říká Monika.

Sbírka třiceti pěti fejetonů, které se dotýkají zejména pocitů matky dvou malých dcer, je nebývale vtipná knížka, u které jsem se párkrát zasmála nahlas. I když Monika Valentová tvrdí, že v mnoha případech jde o literární nadsázku, kromě ní v hlavní roli vystupují i dvě dcery manželů Rozálie, které je dnes třináct let, a desetiletá Viktorie.

Když Monika Valentová a Martin Veselovský přijdou do fotoateliéru, všechny nás zarazí, jak láskyplně se k sobě chovají. Je vidět, že i po letech v manželství se mají – jak to jen napsat – opravdu rádi. Ostatně Monika Valentová popisuje v jednom z fejetonů, jak si obě dcery při projevech lásky rodičů berou blicí pytlík.

 

* Zeptám se vás na otázku z přebalu vaší společné knížky Odvrácená strana matky. Jsou podle vás matky převlečení andělé?

 

Monika ValentoVá: Myslím, že ne. Mohla bych to rozvádět, ale není třeba. Všichni víme, jak to je. Martin VeseloVský: Jsem spíš pesimista – v některých fázích matky mohou být převlečení andělé, ale samozřejmě mají i své temné stránky. Monika: V knize jsem chtěla vystihnout negativní stránku novodobého přístupu k mateřství, který my ženy většinou tvoříme samy. Je to určitě reakce na minulá desetiletí, která nám důkladně přistřihla perutě. A jak se teď snažíme po dlouhé době vzlétnout, občas trochu tlačíme na pilu. Některé věci přeháníme, někdy jsme až příliš úzkostné, a tím podřezáváme větev samy sobě. Myslím, že mateřství a ženský princip budou doceněny až ve chvíli, kdy ho uctí sami muži. My samy sebe na piedestal stavět nemusíme, samy víme, jak jsme důležité. Také se mi zdálo, že média, která se této tématice věnují, zase modelují nějaký ideál. To mě dráždilo a odmítala jsem si připustit, že když tenhle obraz nenaplňuju, nejsem správná matka. A tak jsem navrhla, že i do veskrze pozitivního měsíčníku, jako je Pravý domácí časopis, budu psát tyto lehce dekadentní fejetony, které budou trochu kalit vodu. A naplnilo mě optimismem, že na určité úrovni máme tu temnou stránku my všechny a pro mnoho žen bylo úlevné si o ní číst. A to vím, protože mi to psaly.

 

* Jak došlo k tomu, že jste, Martine, začal ilustrovat fejetony?

 

Martin: Kreslím odmalička. Ale kromě toho, kdy jsem jeden čas kreslil komiksovou stránku do jednoho filmového časopisu, je tohle první zhmotnění mého kreslení. Do teď to bylo tak, že jsem občas něco doma nakreslil holkám, ale tohle je první vážná věc. A rozesměju se pokaždé, když si uvědomím, že mé kresby jsou v knížce. Monika: Mě rozesmívá to spojení vážná věc. Martin: Ale je to vážná věc, protože je to knížka. Najednou mi napíše na Twitteru šéf unie karikaturistů, že viděl moje kresby. A já si říkám: Ježišmarja, najednou si mých ilustrací všímají lidi, kteří se kreslením živí. Monika: A chválil to, nebo hanil? Martin: On použil termín „je to moc pěkný“. Monika: Martin kreslí tak nějak průběžně. Třeba pro kamarády jejich karikatury k narozeninám nebo MMS–místo aby mi něco sáhodlouze vysvětloval, načmárá to na papír, vyfotí a pošle mobilem. Vím, co umí, a říkala jsem si, proč hledat někde za humny.

 

* Předpokládám, že první byl fejeton a pak kresba?

 

Martin: Ano, jen jednou jsme uvažovali, jestli to jde udělat opačně. Že bych něco nakreslil a Monika k tomu dopsala fejeton, ale takhle to u nás nefunguje. Kresba má prostě vystihovat něco, co je ve fejetonu, ne naopak.

 

* Moniko, radila jste se o fejetonech s někým? Dávala jste je někomu číst?

 

Monika: Ne. Jsem tak sebekritická, až perfekcionistická, že jsem sama sobě nejlepším soudcem. Až když byl text hotový, odevzdala jsem ho manželovi. Samozřejmě se spoustou průpovídek, jak je to strašný a vlastně nejhorší, ale už se bohužel nedá nic dělat, protože čas nás tlačí a uzávěrka je zítra. A radši jsem odešla z místnosti, abych neviděla jeho reakce. Martin: A takhle to funguje dobře, mě vesměs něco velmi rychle napadne. Jen jednou dvakrát mi Monika poradila, když jsem vůbec netušil, co udělat. Monika: A jednou nebo dvakrát Martin řekl, že něčemu nerozumí. Za to jsem mu vděčná, protože už nemám odstup. Tak doufám, že všemu ostatnímu opravdu rozuměl a nesnažil se mě šetřit.

 

* Kdo z vás tvoří hůř?

 

Martin: Monika. Monika: Určitě já, Martin kreslí relativně snadno. Martin: Je to dáno tím, že kreslení není moje práce. Nijak se v něm nezdokonaluju ani neposouvám. Nenutím se kreslit, nehledám nové techniky. Jen jsem přešel z tužky na tuš. Takže pro mě je to snadné, pohybuju se ve své komfortní zóně a nemusím z ní ven. Teprve ve chvíli, kdy bych byl nucený kreslit pod tlakem a kreslit věci, které mě úplně nezasahujou, by se dost rychle ukázalo, kde je můj strop.

 

* Vy jste kreslil už od dětství. Kde jste se to učil? V lidušce?

 

Martin: Do lidušky jsem nechodil, mám geny po tátovi, táta kreslí skvěle… Monika: To ani nevím, tvůj tatínek kreslí? Martin: No jasně, on nekreslil obrázky, ale letadla. Na gymplu jsem uvažoval o tom, že bych šel na peďák na kreslení. Tak jsem ve čtvrťáku absolvoval rok kreslení u jedné akademické malířky. Vedla malé děti a řekla mi, že budu kreslit to co ony, ale bylo to super. To mi dalo jakž takž základy.

 

* Martine, vy prý obdivujete Káju Saudka…

 

Martin: Pro všechny – vyjma té nejmladší kreslířské generace – je Kája Saudek ikonický, protože byl dlouho téměř jediný. Teď jsem někde viděl průzkum mezi nejmladšími komiksovými kreslíři, někteří z nich ho ani neznali, nepotřebují ho znát. Ale já jsem druhou polovinu 80. let strávil tím, že jsem jenom obkresloval jeho kresby. A doslova mě fascinoval. Byl jsem tehdy na nějaké debatě s ním, představil nám tam svou ženu a byla to ona! On opravdu kreslil většinu ženských postav podle své ženy. Takže pokud mám nějaký styl, tak se v něm snažím Káju Saudka nenapodobovat.

 

* Vy také kreslíte podle své ženy. K fejetonu o žehlení jste dával na Facebook fotku Moniky oběšené na žehličce.

 

Martin: Někdy kreslím z hlavy, třeba Moniku mlátící do automatu se sladkostmi… Ale některé věci si neumím představit a rovnou nakreslit. Monika: Třeba postavení rukou – tak jsem třeba držela pánvičku nebo tančila s rukama nad hlavou. Martin: Než abych hledal, jak konkrétní figura vypadá, je lepší si ji vyfotit.

 

* Moniko, jak se vám líbí, jak vás Martin coby matku zachycuje?

 

Martin: Ta žena na ilustracích je jen inspirace, Monika takhle nevypadá. (směje se) Monika: Ale to je škoda. Martin: Nevím, jak to mají jiní, ale já umím místy vystihnout podobu chlapů, u holek mi to vůbec nejde, nebo je nakreslím hodně ošklivě. A to nerad dělám, tím spíše v případě vlastní ženy. Ještě jsem Moniku nikdy pořádně nenakreslil. Monika: Naši kamarádi mě v té ilustraci vidí, vystihl jsi mého ducha. (směje se)

 

* I když fejetony jsou literární žánr, bylo něco, Moniko, co vám přišlo příliš intimní? Píšete o osobních věcech, jako je kojení nebo boj se sladkostmi…

 

Monika: Umělecká licence, když to řeknu vzletně, tam je. Některým blízkým lidem jsem nevyvrátila, že něco není stoprocentní pravda… Ale mám jeden příklad. Naše starší dcera je řekněme baculatá. A chtěla, abych o ní napsala fejeton. A mě napadalo jen to, jak jsem chtěla, aby chodila na balet a na tanečky a byla akvabela. Když jsem ji při těch sportech viděla, došlo mi, že tudy cesta nepovede. Tak jsem ji ve fejetonu trochu znemožnila, i když láskyplně. Martin: S jejím souhlasem. Monika: Fejeton autorizovala, líbil se jí. Poznala bych, kdyby ne. A pak mi můj táta, její dědeček, říkal: No ty tu Rozárku nešetříš. Ale já měla čisté svědomí. Fejetony jsou vždycky, nebo by měly být, psané s nadsázkou. Lidi ji tam vycítí. Martin: Je tam hranice, co Monika chce a co nechce říct. Samozřejmě by mohla psát o mnohem soukromějších věcech, ale to tam nepatří. Monika: Také se trochu proseli mí čtenáři. Objevilo se pár negativních reakcí, hlavně na fejeton, jak před dcerou ukrývám žloutkový věneček a pak jak na pískovišti bojuju s cizími dětmi.

 

* Pískoviště je výbušné téma…

 

Monika: Právě. Ozvalo se pár žen, ať si uvědomím, že všechny děti jsou naše, že jsou našimi pokračovateli… Odkazovala jsem je na žánr fejetonu, nemá cenu s tímhle polemizovat.

 

* Budete fejetony psát dál?

 

Monika: Začala jsem je psát před třemi a půl lety, mladší dceři bylo šest a starší deset. Sice jsem už nežila jejich kojenecké a batolecí období, ale ještě jsem ho měla v živé paměti. A když se mě ptáte, jestli bude další díl knížky, mám pocit, že ne. Už je to pro mě uzavřená kapitola. Jsem moc ráda, že se zhmotnila. Navíc už bych ani nechtěla psát žánr fejetonu. Měl by být psaný s lehkostí, humorem a nadsázkou. Ale já jsem člověk, jemuž se psychika hodně mění. A když jsem na té sinusoidě někde dole, vtipné věci nejdou. A čekat, až mě to přejde, je utrpení a nemám na to nervy

 

* Martine, vy nechcete psát?

 

Martin: Ne, mě to příliš netáhne a neumím to. Monika: Nepsali jste s klukama scifi? Martin: To ano, ale to bylo ve čtvrťáku na gymplu. Monika: Jak se to jmenovalo? Martin: Útěk z Procyonu, byla to taková padesátistránková povídka.

 

* Procyon byla planeta?

 

Martin: Ano. Dost se tam střílelo a psali jsme to s kamarádem, se kterým se přátelím dodnes, na střídačku, kapitolu napsal on, kapitolu já. Byla to zábava, ale ze psaní mě to vyléčilo.

 

* A pozval byste Moniku do DVTV, když teď má knihu?

 

Martin: Myslím si, že spíš ne. Bylo by to prostě křížení… Monika: … Monika by nešla. Martin: Křížil bych s prací čistě rodinné věci, protože my tu knížku chápeme jako rodinnou záležitost… Monika: Nám přišlo hraniční už streamování křtu. Martin: Ano, to je trošku po hraně, ale k tomu nás ukecali naši kolegové z DVTV.

 

* Psaní o dětech je teď fenoménem. Kromě otce na mateřské dovolené je tu fejsbuková matka, krkavčí matka. Vnímáte to?

 

Monika: Teď jsme se o tom bavili na eskalátoru, když jsme sem jeli. Mnozí lidé to vnímají jako využití nějakého aktuálního trendu, ale v době, kdy jsem začala psát, to žádný trend nebyl. Nejsem populista, prostě se to tak sešlo.

 

* Četla třináctiletá Rozárka knihu?

 

Monika: Myslím, že celou nečetla, tak dvě třetiny, něčemu se smála, něco nepochopila a ptala se mě. Holky baví kresby, těm se smějou, ale texty je nezasahujou. Knihu jsem psala pro dospělé a je pro dospělé.

 

* Na druhou stranu kdyby mi bylo třináct a moje máma o mně psala, jak jsem se nevešla do plavek, asi bych neměla radost.

 

Martin: Všechny potenciálně citlivé věci byly s dcerami projednány.

 

* Jak vnímají vaše dcery, že oba jejich rodiče jsou poměrně známí?

 

Martin: (směje se) Mám takovou historku. V létě jsme byli v hospodě u nás na Žižkově, přišla servírka… (zvoní mu telefon a volá Rozárka – peče bábovku a ptá se, kdy rodiče dorazí. „Pravděpodobně nám vyhoří byt,“ glosuje telefonát Martin) Servírka prosila Moniku, jestli by ji nevyfotila se mnou, a přinesla panáky, že si váží mojí práce. A Róza říkala: Tati, mně to přijde úplně praštěný, ty děláš rozhovory a tobě tady lidi nosí panáky a třeba hasičům nikdo nic nenosí. A řekla to s upřímným údivem a zájmem. Takže tolik k tomu, jak berou to, že nás občas někdo pozná. Monika: Já jsem byla v mediálním povědomí v době, kdy jsem je ještě neměla. Moje maminka mi nedávno přinesla časopisy, kde jsem byla na titulní straně a které mi schovávala. Byla jsem překvapená, kolik jich bylo. A náramně jsem se u toho bavila, na první titulní straně mi je asi dvacet. A holky: Mami, proč tady jsi? A já na to: No protože, děvčátka, vaše maminka kdysi byla známá. V mém případě je to vlastně minulo.

 

* Moniko, vy jste pracovala jako moderátorka v televizi. Nechybí vám obrazovka a adrenalin?

 

Monika: Když se dcery narodily, neměla jsem potřebu se vracet do práce. Vzpomínám si, že když byl Róze měsíc, jela jsem s kolegy moderovat do Líbeznic u Prahy. Byl to pro mě ohromný stres – odstříkávání mléka a jestli dítě beze mě usne… Jen jsem se utvrdila v pocitu, že chci zůstat doma. Pak jsem se vrátila na rok a půl do Snídaně s Novou. Bylo to náročné, vstávala jsem ve čtyři ráno, v deset se vrátila unavená domů a moje růžovolící boubelaté děťátko vztáhlo ručky a řeklo: „Mama, hlát.“ Občas jsem se z toho rozplakala a vlastně mě vysvobodilo druhé těhotenství. Pak přišla televize Metropol, která byla velmi zajímavým punkovým počinem. To mě bavilo…Od té doby tu a tam nabídka, kamerové zkoušky, ale ty jediné dvě věci, které jsem chtěla dělat, nevyšly. Nevadí mi to, poprvé se nad tím zamýšlím až teď díky vaší otázce. Asi je to tím, že nepřišla dobrá nabídka, ale necítím takové to pnutí vrátit se na obrazovku. Daleko radši bych ještě něco napsala. Martin: Můžeš! Monika: Třeba ten fejeton pro časopis dneska večer.

 

* Přemýšlel jste, Martine, jaké to je, odstřihnout se od práce a pak se do ní vracet? A uměl byste si to představit u sebe?

 

Martin: Neuměl a neumím. Nic takového jsem nikdy nezažil a moc si toho vážím, že tuhle volbu na sebe vzala Monika. I se všemi důsledky, které to pro její kariéru mělo. Monika: Ale pro mě to nebylo ani sebezapření, ani odříkání. Martin: Já vím. Ale faktem je, že co se čistě práce týče, tak jsi po každé začínala od nuly. Monika: Ano, ale já jsem prostě nemohla jinak.

 

* Manžel vás nenutil zůstat doma?

 

(oba se smějí) Monika: Ne. Martin: Pokud někdo hodně dbá na pracovní kariéru a visí na ní, může být pro něj mít dítě opravdu náročné. Což my nejsme. Ale stejně si to, co prožila Monika, u sebe neumím představit.

 

* Vy v knize, Moniko, popisujete, jak jste během kojení šla moderovat večírek…

 

Monika: Jak se mi spustilo to mléko? To se mi bohužel opravdu stalo. Losovala jsem tombolu, držela jsem si na bleděmodrých saténových šatech desky A4 a před japonským publikem jsem se snažila zakrýt mokré skvrny… Snad jsem to nějak zvládla. Každopádně agentura mi už další práci nedala, asi čekali, až dokojím.

 

* Které období mateřství a otcovství pro vás bylo nejtěžší?

 

Monika: Jak to jen říct a neurazit. (směje se) Martin: Určitě to bylo období, když se holky narodily. Ani ne tak tím, že byly mimina, ale že přibyl nový člen do rodiny. Jsem konzervativní, nemám rád změny a tohle byla změna obrovská. Oba jsme si říkali nad tou houskou v zavinovačce: Aha, už tady bude pořád. A když se rytmus se čtyřletým dítětem zaběhl, kdy už jsme nějak fungovali, přišla další houska. Dokonce si ještě dnes dokážu navodit ten pocit, který jsem měl, když jsem se poprvé doma díval na naše dítě. Monika: Ano, nevratnost té situace, byť mít dítě bylo naše velké přání, je svým způsobem až děsivá. I tahle krásná a šťastná chvíle má svou odvrácenou stranu. (směje se)

 

* No, když zmiňujete jen tohle, předpokládám, že jste měli hodná mimina.

 

Monika: Rozárku nám každý záviděl. Martin: Po prvních třech měsících nám ji záviděl. Monika: Ano. Martin naráží na to, že měla novorozeneckou koliku, která trvala přesně tři měsíce. Ale i tak od šesti týdnů spala celou noc a my nechápali, jak je to možné. Jednou jsem se probudila a říkám si, že je něco špatně. Došlo mi, že jsem v noci nekojila. Sjela jsem jako hasič z patra, kde jsem spala, v domnění, že dítě je mrtvé. Dítě tam spokojeně spalo a nemělo žádné potřeby.

Martin: Asi to byla malá odměna za tu koliku, protože každý večer od sedmi do jedenácti měla tři měsíce opravdu strašné bolesti…

 

* To bohužel moc dobře znám. S tím rozdílem, že dvouletý Filip nespí doteď.

 

Monika: Všechno přejde. Ale když je člověk zrovna v té etapě, tak se mu zdá nekonečná a nevidí světlo na konci tunelu.

 

* No, Filípek jedl kapičky na břicho po litrech.

 

oba: Sab Simplex? (smějí se) Martin: To nepomáhalo. Jednou jsme jí nahřáli žínku trochu víc a ožahli břicho. Pomáhalo jen skákání na gymnastickém míči, dítě v šátku a plácali jsme ho po zadku.

 

* Přesně. Z našeho modrého babyvaku se mi dělá špatně ještě po dvou letech.

 

oba: Jojo. (smějou se) Monika: Pamatuju si, jak jsem se snažila uspokojit potřeby novorozence a čtyřleté holčičky. Jak hopsám na míči s Viktorkou ve vaku a na schůdkách na palandu mám položenou knížku, Harryho Pottera, snažím se číst Rozárce a řádky mi poskakují před očima.

 

* Je něco z vašeho dětství, co jste nesnášeli a teď to děláte? Já jsem se přistihla, jak jsem naslinila kapesník a chtěla dítěti setřít špínu z obličeje.

 

Monika: Ano, konkrétně kapesník je silný moment. Přistihla jsem se, že mám strašnou chuť to udělat, ale udržela jsem se. Určitě je to spousta věcí, jen si je asi neuvědomuju. Martin: Nenáviděl jsem, když po mně šli naši s úklidem. A teď jsem ten, kdo po holkách chce, aby uklízely.

 

* Moniko, vy jste strávila část dětství v Nigérii, jaké na ni máte vzpomínky?

 

Monika: Pamatuji si Afriku očima tří- až sedmiletého dítěte. Když se mě někdo zeptá na tamní politickou situaci a složitější věci, které zajímají dospělé, tak to prostě nevím. Ale vím, že jsme měli hada v obýváku, jakou měl barvu a jak ho náš černošský zahradník umlátil smetákem. Že jsem lezla po termitišti, spadla z něj a vykloubila si ruku. Martin: Taky jsi říkala, že jste měli nějaké velké brouky v posteli. Monika: Takové velké zrzavé šváby, pamatuju si, jak to křuplo, když je tatínek zabíjel pantoflem. Také si pamatuju na ještěrky, večerní zvuk buše a na to, jak když jsem vystoupila poprvé v Lagosu z letadla, myslela jsem, že se kvůli vlhku udusím. Martin: Když jsem s Monikou začal chodit a přišel k nim do rodiny na návštěvu, tak jsem si říkal: Co to říkají? Že měli sluhy? Černošský sluhy? Do pytle, kam jsem to vlezl… Monika: Do rodiny otrokářů. Když lidé vycestovali dlouhodobě i s rodinou do Afriky, bylo to tak zavedené a nikdo se nevzpouzel… Byl zahradník, noční hlídač, řidič, ale toho tatínek za volant nepouštěl, protože jezdil tak, že jsem se vždycky v autě pozvracela. Byl domácí sluha, no… Pomocník v domácnosti, kterého zas maminka nepouštěla k vaření, protože uměl dvě jídla a ty jsme nechtěli jíst. Byli fajn.

 

* Vy jste, Martine, vyrůstal v Kadani. Jaké vy máte vjemové zážitky?

 

Martin: Třeba jak vypadal po sírovém poplachu parapet okna. Když se to sešlo, všechny exhalace z elektráren z Tušimic a Prunéřova šly na Kadaň. Nemuseli jsme do školy a smetáčkem jsme smetali takový žlutý prach z okna. Také na to, jak se stavěly obě elektrárny. Jako malý jsem chodil do jeslí, máma mě tam vlekla vždycky strašlivě brzy ráno a nad obzorem vycházelo takové velké rudé slunce, foukal strašný vítr a já se zalykal. Také probíhal ve školce jakýsi testovací program otužování. Museli jsme se vysprchovat a spát u otevřeného okna. Bylo to příšerný.

 

* Moje máma je ze severu, amy jezdili za babičkou. Vzpomínám si, jak jsem milovala ty husté barevné kouře z továren.

 

Martin: Víte, že komíny už zmizely? Je to úžasný, už skoro nejsou exhalace. Monika: Bůhví, jestli to bylo slunce, co jsi viděl. Ale i já mám jiné zážitky. Už nikdy jsem neviděla tolik nahých a mrtvých lidí – vím, zní to strašně – jako v Africe. Tam nefungovala péče o psychicky nemocné a nikdo nedodržoval dopravní předpisy. Byla jsem svědkem brutálních havárií a potkávala jednoho nahého šílence za druhým. Máma se mnou vždy přešla na druhou stranu, abych toho nahatého pána na chodníku neviděla, ale tam šel další nahatý pán, takže než jsme se dostaly k bazénu, třikrát jsme přešly ulici.

 

* Jaké vjemy mají vaše dcery?

 

Martin: Je to jiné. Na rozdíl od nás mají své první zážitky utvrzované fotkami a videem. Monika: Róza, která by chtěla mít vlastní cukrárnu, má své zážitky hodně spojené s jídlem. Takže ví, že když si šla vyzvednout sestřičku do porodnice, dostala čokoládovou tyčinku. Ví, kdy ji rozbalila, kdy ji snědla, jak se tyčinka jmenovala a její podrobné složení. Vždycky nás překvapí těmito kulinářskými postřehy.

 

* Plánujete ještě nějaký společný projekt?

 

Martin: Já se lekl, že se nás ptáte na dítě. Což by byl společný projekt, ale ten neplánujeme. Monika: My jsme teď tak nasyceni naší společnou knížkou… Martin: Společný projekt je, že spolu už dva roky tančíme společenské tance. Monika: Baví nás to. A o dalších projektech nevím. Nejsem zatím schopná dívat se dál.

 

Odvrácená strana matky na bux.cz

Viet Anh Doan o vaření, Vánocích i popularitě (3.12.2016, Haló noviny)

Přidal: ikar | V kategorii Rozhovory | 16-12-2016

0

ohnivy-kureViet Anh Doan si získal nesmírnou popularitu jako představitel Lia ze seriálu Ohnivý kuře, a to jak svými výroky o Vietnamcích, obchodu a politice, tak i svým kuchařským uměním. V kuchyni se opravdu umí otáčet a důkazem budiž i to, že mu nedávno vyšlo knižně jeho 60 nejlepších a nejoblíbenějších receptů ze země rýže, kávy a krevet. Kuchařku nazvanou Vietnamská kuchyně – Lehce a hravě s Vietem jsme vám již v našem deníku představovali, nyní se zaměříme více na osobnost jejího autora…

 

* Píšete velice populární blog, v němž si berete na paškál předsudky Čechů o Vietnamcích a naopak. Panují i nějaké o vietnamské kuchyni?

Určitě, minimálně to, že se ve Vietnamu jedí psi a kočky. Lidé tady mají často strach z vietnamských jídel jenom z neznalosti. Nebo jim vadí, že se ve Vietnamu vaří a hoduje na ulici, což je pravda, jde o formu street foodu, který je teď velmi populární a není na něm nic špatného.

 

* A mají naopak Vietnamci předsudky o české kuchyni?

Jako všechny předsudky zase vyvěrají z neznalosti.

Častokrát jim česká jídla nechutnají a myslí si, že tuzemská kuchyně jsou jen knedlíky a omáčka. Přitom to, samozřejmě, není pravda.

Vaří se tu pestře a dobře.

 

* Která kuchyně kromě vietnamské vám sedí, tak říkajíc, na míru?

Mám nesmírně rád japonskou a italskou kuchyni, ale tohle je pro mě opravdu těžká otázka. Já mám hodně rád jídlo a jen málo věci mi nechutná a nesedne.

 

* Která například?

Rýže na sladko. Tu vážně nemusím. Také moc nemusím červenou řepu. Pokaždé když mám příležitost, ji ochutnám, ale stále mi po těch třiceti letech nezačala chutnat… Ale jednou to určitě přijde (úsměv).

 

* Skutečně jste všech 60 receptů z nové kuchařky sám osobně vyzkoušel?

Ano, všechny. Ta jídla jsou rodinná, vařili jsme je doma, takže je do posledního znám.

 

* Máte mezi nimi favority?

V každém případě mezi ně patří pečený bůček s křupavou kůrčičkou nebo hanojské grilované vepřové. A pak mám moc rád rýžovou kaši, jde o velice jednoduché jídlo, které je ovšem neobyčejná dobrota.

 

* Dotýká se Vietnamu současný trend, že čím dál tím častěji vaří doma muži?

Tam to není nic nového, ve Vietnamu naprosto běžně vaří muži stejně jako ženy. O mém tátovi, strýci i spoustě dalších příbuzných můžu mluvit jako o skvělých kuchařích. Muži berou pomoc v kuchyni jako samozřejmost, a dokonce jsou hrdí na svoje kuchařské umění. Některé speciality připravuje třeba jen nejstarší muž v rodině, protože je nejzkušenější. Tradiční západní model, kdy muž vydělává a žena se stará o domácnost, je ve Vietnamu nabouraný tradicí.

 

* Vy také dobře vaříte. Napadá vás jídlo, v němž nad vámi vede vaše partnerka Veronika?

Jednoznačně v pečení. Peče určitě lépe než já, v tom si nejsem vůbec jistý. A její slepice na paprice je taky nedostižná.

 

* Přátelé vás oslovují »Lojzo«. Jak k této přezdívce došlo?

Tak mi začali říkat spolužáci na gymplu. Komolili moje jméno a nevěděli, jak z toho ven. Tak vymysleli Lojzu. Od kamarádů jsem na toto jméno zvyklý, u nich mi ho nikdo neodpáře. Nicméně kolegové z Ohnivýho kuřete mě oslovují normálně »Viete«.

 

* Seriál Ohnivý kuře je nesmírně úspěšný, k čemuž přispívá i vaše role. Prozraďte, jak si zvykáte na popularitu?

 

Abych se vám přiznal, zatím je to pro mě dost těžké. Jakási popularita mi není úplně blízká. Sice se podepisuju, usmívám do objektivů fotoaparátů a kamer, ale není mi to vlastní. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by musel být v centru pozornosti, takže jestli si zvyknu, zatím netuším. Zeptejte se mě za rok. Ale říká se, že člověk si zvykne i na oprátku (smích).

 

* V jednom z rozhovorů jste se přiznal, že si rolí v seriálu tak trochu kazíte dokonalou češtinu. Je to pravda? A jak jste vlastně specifický vietnamský přízvuk, který v Ohnivým kuřeti používáte, trénoval?

Občas mi to skutečně ujede a řeknu něco s lámanou češtinou a vietnamským přízvukem, ale moc často se mi to neděje. No a přízvuk? Ten jsem odposlouchal od krajanů v mém okolí.

 

* Říká se, že Vietnamci jsou největší pracanti a dříči. Je to tak – a proč to podle vás je?

»Největší pracanti« je asi silný výraz na to, aby se tak dal charakterizovat celý národ. Ale máte pravdu, že o Vietnamcích se to říká. Že jsou pracovití, to slýchávám dost často. Řekl bych, že je to dost ovlivněné tím, že Vietnamci, co přijíždějí do České republiky, sem jezdí za prací. Snaží se vydělat si nějaké peníze a pomoci uživit rodinu ve Vietnamu. Představte si, že žijete v zemi, kde je 95 milionů obyvatel a živit svoji rodinu je velmi těžké. Pokud pocházíte z takových poměrů, tak tvrdě pracovat je pro vás v podstatě přirozené. Je to otázka existence. A vliv má samozřejmě i výchova.

 

* Pomalu, ale jistě se blíží Vánoce. Jak je slavíte? A jak se slaví »nejkrásnější svátky v roce« ve vietnamské komunitě v České republice?

 

Vietnamci je slaví každý po svém, ale všichni mají jedno společné. Totiž že slaví u dobrého jídla v rodinném kruhu. V tomto není moc veliký rozdíl mezi Vietnamci a Čechy. Spíše než oslava Vánoc je to oslava zimního slunovratu. Já budu slavit se svojí rodinnou v západních Čechách. Budou to na půl české a na půl vietnamské Vánoce. Bude kapr, ale ne smažený, nýbrž dušený v páře, nějaké to cukroví, dáme si nějakou tu drobnost a hlavně – budeme spolu. Tradice jako lití olova a tak dále nedodržujeme.

 

* Po Vánocích následuje Silvestr. Zvykem je dávat si různá novoroční předsevzetí. Dáváte si je rovněž? A jak jste na tom s jejich dodržováním?

Jako každý rok si budu chtít udělat víc času na své koníčky a sport. A jako každý rok to skončí tak, že koníčky musí ustoupit práci (smích).

 

* Co byste divákům Ohnivýho kuřete a našim čtenářům popřál do roku 2017, který se neúprosně blíží?

Hlavně, ať se mají hezky a jsou zdraví. Jídlo je radost života, tak dělejte radost sobě i svým blízkým. A mějte se rádi!

 

Ohnivý kuře na bux.cz

Ve vlastní knize můžu vysvětlovat (23.11.2016, Metro)

Přidal: ikar | V kategorii Rozhovory | 16-12-2016

0

ulomky-vzpominekZpěvačka Marika Gombitová se na turné s Mekym Žbirkou vrátila do velkých hal. U příležitosti svých letošních 60. narozenin vydává autobiografickou knihu Úlomky vzpomínek. V ní spisovateli Miroslavu Graclíkovi prozradila několik tajemství a vzpomínek, o kterých dosud nikde nehovořila. V posledních letech se totiž stáhla do ústraní a v knize mají lidé možnost nahlédnout do jejího soukromí.

 

* Jak moc ve své knize poodhalujete své soukromí?

 

Úlomky vzpomínek je moje první oficiální autobiografie. Největší motivací pro mě bylo potěšit fanoušky, dát jim něco ze sebe. Měla jsem spoustu zážitků, hudebních i osobních, které nebyly nikdy publikovány, a také fotky a materiály, které jsem zatím nevyužila. To bylo hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla vydat své vzpomínky knižně. Zároveň mnoho věcí nemám možnost nijak ovlivnit, proto napsat vlastní knihu a uvést vše na pravou míru bylo pro mě dobrým řešením.

 

* Musela jste knihu nějak zpětně cenzurovat?

 

Chtěla jsem, aby to bylo poutavé vyprávění, ale především jsem dbala na to, aby zůstalo autentické. Abych to byla já, Marika. Přípravou knížky jsem strávila poslední více než rok, čerpala jsem ze svých poznámek, které jsem si zapisovala v průběhu let, a stránky knížky k mé radosti pomalu přibývaly. Některé události mě po čase rozesmály, na vážnější věci se mi však nevzpomínalo snadno. Měla jsem ale poměrně jasnou představu, jak by měla tato kniha vypadat, a při popisování životních peripetií jsem se snažila být opravdu upřímná.

 

* Po pauze jste se vrátila na pódia, proč jste se k tomu rozhodla? Musel vás Miro Žbirka přemlouvat?

 

Cítila jsem, že nastal ten správný čas. V době, kdy jsem začala s přípravami mého narozeninového koncertu Marika Gombitová & priatelia, přišla pozvánka od Mekyho, ale termíny kolidovaly. Jeho nabídka byla lákavá, vážím si jí a nebylo možné ji odmítnout. Nakonec jsem proto můj koncert, který se konal v Bratislavě, posunula na říjen. Turné Road to Abbey Road proběhlo v září, navštívili jsme společně Prahu, Ostravu, Bratislavu a Košice. Zrealizovali jsme tak k naší radosti všechno.

 

* Co pro vás na návratu bylo nejtěžší?

 

Mám úžasné publikum. Bylo to skvělé, přijetí fanoušků bylo neskutečně vřelé. Co bylo nejtěžší? Cítila jsem především velkou zodpovědnost, protože koncerty jsme připravovali s velkým týmem spolupracovníků. Jsem velmi šťastná, že se nám všechno podařilo.

 

* Plánujete nějaké další koncerty?

 

Nerada slibuji cokoli dopředu. Je to pro mě fyzicky náročnější, ale snažím se, aby bylo možné zrealizovat koncerty i v následujícím roce.

 

Úlomky vzpomínek na bux.cz

 

RECENZE: Maestra. Když se z ušlápnuté popelky stane prvotřídní mrcha (16.11.2016, novinky.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 17-11-2016

0

maestraKnižní debut mladé anglické autorky, který jeho český nakladatel označuje za drsný erotický thriller, stihl během jediného roku své existence doputovat do třiceti zemí. Román své čtenáře zavede do světa umění, praní peněz a luxusu.

Mladá a velmi krásná Judith Rashleighová, která nedávno dokončila studia dějin umění na prestižní univerzitě, otročí jako asistentka v renomované aukční síni a sní o povýšení, které by odpovídalo její kvalifikaci. Ačkoliv o obrazech za milióny liber, které jí procházejí rukama, ví víc než kdokoli z jejich kolegů či šéfů, pro všechny je jen trapná nula.

Judith se zoufale snaží ostatním dokázat svou cenu a velmi pilně pracuje. Dokonce tak pilně, až objeví věci, které měly zůstat utajeny. Judith totiž zjistí, že jeden z obrazů, který se má dražit za astronomickou částku, je falešný. Začne sbírat důkazy, aby svého šéfa Ruperta ochránila před skandálem a zároveň aby ho oslnila svými schopnostmi. Jaké je ale její překvapení, když ji Rupert místo ocenění vyhodí na dlažbu.

Pokračovat ve čtení recenze na www.novinky.cz

Maestra na bux.cz

Jennifer Probstová – Hledání podmanivé krásy (1.11.2016, topvip.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

hledani-podmanive-krasyJe to třetí díl z romantické, lehce erotické série Hledání. Od autorky jsem již několik knih četla a řadím ji k těm lepším romancím. Je čtivá a dokáže upoutat pozornost díky sympatickým hrdinům. Také se mi líbí, že je zde více romantiky než erotiky. Dávám přednost spíše delšímu oťukávání a seznamování. Což v této knížce bylo přesně pro mě.

Pokračovat ve čtení recenze na www.topvip.cz

Hledání podmanivé krásy na bux.cz

Její Alberto skončil na vozíku (27.10.2016, Sedmička)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

ulomky-vzpominekVelké lásky Mariky Gombitové

Životní příběh Mariky Gombitové (60) je protknut pro několika osudovými událostmi. Kromě vážné nehody v roce 1980 k nim patří i setkání se dvěma muži, cizinci, kteří měli pro život slovenské zpěvačky zásadní význam. Našli si totiž cestu k jejímu srdci…

 

První takové setkání se odehrálo v březnu roku 1977, kdy bylo Marice teprve dvacet let. „Tehdy jsme jeli koncertovat do západního Německa, do Lubeku. Chtěli jsme si vydělat na nástroje a techniku, která u nás nebyla dostupná,“ začíná své vyprávění Marika Gombitová v knize Miroslava Graclíka Úlomky vzpomínek. Hudebníkům se podařilo získat angažmá na lodi, která asi měsíc kotvila v přístavu. „Hned v prvních dnech začal na naše vystoupení chodit zajímavý muž, kterého jsem okamžitě zaregistrovala. Naše oči se často potkávaly, ale já jsem byla plachá a vždy jsem uhýbala pohledem. Časem požádal mého kolegu Karola Witze, zda by nás neseznámil. Karol mu vyhověl a mě v té chvíli vůbec nenapadlo, že jsem právě potkala svou první velkou lásku,“ říká Marika s tím, že dotyčný nevynechal jediné vystoupení, po kterých na zpěvačku čekal, aby se spolu mohli procházet po přístavu, navštěvovat kavárničky, dlouze si přitom hledět do očí a povídat si. Není proto divu, že pro sebe vzpláli.

 

Došlo na zasnoubení

 

„Já se zamilovala do něj a on do mě. Byla to velká láska, krásná, něžná, taková, jaká má první láska být. Jmenoval se Rudi, byl o deset let starší, rozvedený otec malého synka. Podnikal, vlastnil síť butiků s džínovým oblečením a miloval hudbu a umění,“ vzpomíná Marika. Angažmá na lodi ale nebylo na dobu neurčitou, a jak se blížil konec pobytu, narůstal smutek obou milenců. Rudi se vyslovil, že by se s Marikou rád zasnoubil, dokonce ji nechal i vybrat si prsten v jednom klenotnictví. Po návratu Mariky na Slovensko za ní jezdil každý druhý týden, a dokonce ho začala v kolektivu svých známých představovat jako svého partnera. Láska trvala, dokonce ho chtěla na Vánoce roku 1977 více představit rodičům ve východoslovenských Turanech nad Ondavou a svátky tam strávili společně.

Na jaře 1978 dostala Marika devizový příslib a Rudi začal mluvit o svatbě a o tom, že jim v Lubeku zařídí byt. „Jeho plány na společnou budoucnost mě ale dost znepokojovaly. Nedokázala jsem si představit, že se vzdám zpívání, opustím kamarády v Modusu, kteří se stali mou rodinou. [….] Upřednostnila jsem Modus před osobním životem, a to se mi asi stalo osudným. Mnohokrát jsem potom přemýšlela, jak by se ubíral můj život, kdybych se tehdy rozhodla pro Rudiho,“ konstatuje zpěvačka.

 

Třetí osudový muž

 

Po první velké lásce následoval další osudový muž – bubeník skupiny Katapult Tolja Kohout, se kterým na konci sedm desátých let zpěvačka strávila několik měsíců, ale ani tento vztah nevyšel. Druhou velkou zahraniční a třetí v pořadí Maričinou láskou byl urostlý Ital Alberto. S ním se potkala v roce 1987 při návštěvě své kamarádky ve Florencii. „Byl to obchodník, který dodával perly do zlatnictví po celé Itálii,“ vzpomíná Marika na večer, kdy je seznámili společní známí. „Myslím, že hned v ten první večer mezi námi přeskočila jiskra. Naštěstí uměl anglicky, takže jsme si mohli povídat a od začátku jsme si velmi rozuměli. Druhý den se opět objevil a vzal mě ven. S ničím neměl problémy, vzal mě do náruče, odnesl do auta, vozík dal do kufru a jelo se.“ Do města dorazil pár o půlnoci, prohlédli si večerní město a pak Alberto pozval Mariku na večeři. A nejen jednou.

„Každý den jsme měli nějaký program a já jsem si poprvé od autonehody vedle muže neuvědomovala, že jsem na vozíčku. Postaral se o mě v každé situaci a dělal to taktně, nenápadně a s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí,“ říká Marika a jako příklad uvádí následující historku. „Jednou jsme jeli okolo hezké restaurace, která se mi zvenku velmi líbila. Než jsem stačila cokoli říct, Alberto zastavil, vystoupil z auta, za pár minut byl zpět a galantně mi řekl:,Stůl je připravený, Mariko, můžeme jít.‘ Vylekala jsem se, protože do restaurace vedlo hodně schodů. Než jsem ale stačila cokoli poznamenat, Alberto mě vzal do náruče a odnesl přes celou restauraci až k našemu stolu, kde bylo prostřeno pro dva. Úplně jsem se roztřásla la a trochu zčervenala.

Jednak proto, že nás v restauraci sledovaly oči všech hostů, ale i štěstím.

Byla jsem skutečně šťastná, že mám vedle sebe muže, který mi dává každým svým gestem najevo, jak mu na mně záleží, a snaží se splnit všechno, co mi vidí na očích. Milovali jsme se a každým dnem náš vztah sílil.“

 

Chtěli adoptovat dítě

 

Vztah fungoval i na dálku, to když byla Marika zpátky na Slovensku. Alberto často volal a každý víkend za zpěvačkou jezdil. Své lásce vozil i dárečky a jedním jí udělal opravdu velkou radost. „Jednou mi daroval krabičku, ve které byly dva prstýnky. A my se zasnoubili,“ překvapuje v nové knize Gombitová. Následně se rozhodl představit Mariku své rodině. To se podařilo a při další návštěvě Florencie bydlela Marika v jeho bytě nad zlatnickým krámkem. Celá rodina Mariku přijala srdečně, byly Vánoce a zpěvačka na toto období vzpomíná s opravdovou láskou.

„Dny ubíhaly v samých radovánkách, a i když jsem měla být v Itálii tři týdny, nakonec jsem tam byla tři měsíce. […] Alberto mi daroval krásný vozík, který pro mě nechal vyrobit na míru. Už jsme zkrátka tvořili pár a v našich plánech do budoucnosti jsme byli tak daleko, že jsme se rozhodli po svatbě adoptovat dítě,“ svěřuje se s překvapivými detaily Marika. Osud tomu však chtěl jinak. Alberto celou dobu věřil tomu, že Marika bude jednou chodit. Zejména pro jeho otce a bratra to byla důležitá otázka, protože všichni tři pracovali vali

v prestižní rodinné firmě. Ač Alberto zajistil Marice vyšetření u nejlepších lékařů v zemi, jediným výsledkem bylo ujištění, že Maričin stav se už nezlepší. V podstatě na nátlak rodiny se pak Alberto s Marikou rozešel.

 

Potkal ho krutý osud

 

„Poslouchala jsem ho a po tvářích mi stékaly slzy, celá jsem se třásla a neodporovala jsem mu. Každé jeho slovo mě velmi bolelo, svůj ortel jsem však přijala potichu. […] V ten večer jsem definitivně dosnila svůj krásný sen o velké lásce, která překoná všechny překážky,“ říká truchlivě Marika Gombitová.

Na Alberta ale nezanevřela. „Všechno jsem mu odpustila, vždyť jsem ho milovala a prožila s ním mnoho krásných chvil. A velmi mě bolí to, co pro něho připravil osud. S tím se stále nemohu vyrovnat.“ rovnat.“ Alberto byl totiž velký motocyklový nadšenec a při zkoušce jednoho terénního závodního speciálu havaroval tak nešťastně, že na něj motocykl spadl a poškodil mu páteř ve stejném místě, jaké má poraněné i Marika. „Alberto byl čtyři měsíce v nemocnici a navzdory snahám mnoha špičkových odborníků zůstal na vozíku,“ přiznává slovenská slavice. Alberto se nakonec v nemocnici zamiloval do sestřičky, která ho ošetřovala, a následně si ji vzal. „Přeji mu mnoho štěstí, byl poslední velkou láskou v mém životě,“ uzavírá svou otevřenou knižní zpověď Marika Gombitová.

 

Úlomky vzpomínek na bux.cz