Nakladatelství Ikar

Mým knihám sluší skvrny od kávy a opalovacích... Sandra Brownová, autorka Závisti, Nebezpečné podoby či Špinavé hry, přijela na pražský Svět knihy. PRAHA Osmašedesátiletá Texasanka napsala na sedmdesát...

Readmore

Kniha o jednom ztraceném mladém životě (19.5.2016,... Před pár lety zaujala Petra Soukupová románem Marta v roce vetřelce, v němž vylíčila minimalistickou deníkovou formou několikaměsíční sebedestrukci mladé ženy....

Readmore

Fazole mohou být elegantní, rafinované i sladké,... Sto neodolatelných receptů pro milovníky fazolí, čočky a cizrny slibuje kniha Luštěniny, kterou vydalo nakladatelství Ikar. Její autorkou je Genevieve Taylorová,...

Readmore

Dejte mi dobrý příběh! (7.5.2016, Lidové noviny) Vydala přes 70 titulů, kterých se po celém světě prodalo více než 80 milionů výtisků. Úctyhodná čísla! Do Prahy přijíždí oblíbená a veleúspěšná...

Readmore

Recenze: V Tichu je dost řečí i hluchá místa (27.4.2016,... Super, boží, hustý je život patnáctileté Adély, když se s ní čtenáři poprvé setkají. O dalších patnáct let později, kdy se s ní loučí, už je spíš jenom...

Readmore

Mým knihám sluší skvrny od kávy a opalovacích krémů (20.5.2016, Mladá fronta DNES)

Přidal: ikar | V kategorii Rozhovory | 25-05-2016

0

ReportérSandra Brownová, autorka Závisti, Nebezpečné podoby či Špinavé hry, přijela na pražský Svět knihy.

PRAHA Osmašedesátiletá Texasanka napsala na sedmdesát knih, Kouřová clona nebo Francouzské hedvábí se dočkaly i televizní verze.

* Kariéru jste započala psaním romantických knih, mysteriózní prvek se dostavil později. Přestaly vám milostné zápletky stačit?

Trochu ano. Bylo to kreativní rozhodnutí stejně jako obchodní. Napsala jsem jich tolik a vyčerpala se. Chtěla jsem zabrousit do jiného světa a rozhodně toho nelituji.

* S počtem děl se člověk jen těžko vyvaruje opakování. Vy však máte řadu pravidel, která si vepisujete do každé nové knihy.

Řídím se prvky, které by v mé knize neměly chybět. Snažím se držet hrdinu a hrdinku v jednom prostoru. Musí vždy vymyslet, jak spolu vydrží plni přitažlivosti a vypětí. Samozřejmě je jejich vztah určitým způsobem nežádoucí. Kdyby nebyl, nemáte příběh. To jsou znaky, jež dodávají punc Sandry Brownové.

* V éře Padesáti odstínů se čtenářkám kapitolu za kapitolou dostává vášně a postelových scén. Vy si je vychutnáváte až v závěru.

V knize Friction, která právě ve Spojených státech vyšla, je změna. Postelovou scénu jsem výjimečně zařadila již na počátek románu. Čtenáři však neposkytnu detaily. Postavy si totiž onu scénu detailně prožijí později v knize.

* Pocházíte z Texasu, vnímáte vliv jižanské kultury?

Stoprocentně. Jsem Texasanka a s manželem jsme strávili spoustu času v Louisianě, nejhlubším Jihu. Po literární stránce je zde vše intenzivnější. Hrdinové jsou ti nejodvážnější, padouchové ti nejpodlejší.

* Přijela jste při příležitosti vydání knihy Reportér, která čerpá z vaší návštěvy Afghánistánu.

Během doby strávené v Afghánistánu jsem si uvědomila, že do války nejsou zataženi pouze vojáci. Dopad pociťují sestry, rozvážeči jídla, novináři. Hrozí jim zcela stejné riziko. Ve Státech máme organizaci, která za vojáky posílá umělce včetně zpěvačky Beyoncé. Jednou oslovili i spisovatele. Rozhodně nešlo o přepychovou dovolenou: bydleli jsme v kasárnách, nosili třicetikilovou bagáž, létali vrtulníky. Velitel na nás ječel, ať pohneme zadky, s vojáky jsme se bavili o basketbalu. Uvědomujete si, do jaké míry se obětují. Nejdojemnější konverzaci jsem vedla s kaplanem, jenž nosil seznam vojáků, které vyprovodil.

* To zní velmi proválečně a vlastenecky. Nepřistihla jste se, že do podobného rozpoložení sklouzáváte i při psaní Reportéra?

Snažila jsem se knihu udržet ve zcela apolitické rovině. Tak totiž vypadala i naše návštěva, jímavost setkání s tím neměla nic společného.

* Kritici často vaši tvorbu řadí mezi brakovou.

Nikdy jsem si nepředsevzala, že se budu věnovat vysoké, klasické literatuře. Píšu knihy, které si lidé berou na dovolenou, na pláž, do vany. Nechci, aby se mými romány museli prokousávat. Kolečko od kávy či skvrna od opalovacího krému mě na knize potěší více než její čestné místo na akademické poličce.

* Se žánrem milostných románů si mnozí spojují zástupy žen středního věku. Jak jste na tom s mužskými čtenáři?

Mám jich spousty! Je mezi nimi i mnoho vojáků. Muži se ke mně dostali především díky kriminálnímu prvku, který jsem začala do svých knih vkládat. Potají se jim líbí i ta romantika, ale to oni nepřiznají.

Kniha o jednom ztraceném mladém životě (19.5.2016, Právo)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 25-05-2016

0

V tichuPřed pár lety zaujala Petra Soukupová románem Marta v roce vetřelce, v němž vylíčila minimalistickou deníkovou formou několikaměsíční sebedestrukci mladé ženy. Alžběta Bublanová se v novém románu V Tichu pokusila o totéž. Jen hrdince přidala trochu času a ubrala na štěstí.
Vytvořila zajímavý obraz jednoho zkaženého mladého života. Vypráví příběh Adély od jejích patnácti do třiceti let, který je sledem chyb, špatných rozhodnutí, snahy o změnu a malých, ale pozdě příchozích vítězství.
Autorky spojuje spouštěč událostí jejich osudů. Obě si totiž za téměř všechny své životní prohry mohou samy. Bublanová zasadí svou hrdinku v patnácti letech do prostředí páté cenové, do jedné ruky jí vloží cigaretu, do druhé alkohol a k laškovné konverzaci přizve prázdnotu zapíjejícího čtyřicátníka. Motiv podniku s názvem Ticho Adélu provází po celých patnáct let a je jejím přístavem ve špatných chvílích. Přístavem, ke kterému utíká, když potřebuje pomoc, a který ji vždy stáhne až úplně na dno.
Autorka s věkem i momentálním psychickým naladěním postavy pozměňuje její vyprávěcí styl i jazyk a přesvědčivě celých patnáct let zasazuje do proměňujícího se pražského koloritu.
Adélin osud lze vnímat i jako polemiku a částečně kritiku společenského nastavení. Zuby nehty se brání plnění předurčených kolejí, ve kterých má jít, které jí nalinkovala matka. Odmítá chodit do školy, odmítá složit maturitu, chce pracovat v baru, bavit se s výrazně staršími muži.
A proto prohrává. Když však taktiku změní, dostane se do relativně fungujícího vztahu s normálním mužem, snaží se o nastolení tradičního, stereotypního partnerského, až rodinného života, opět prohraje, v obou případech skončí na dně, v Tichu.
Alžběta Bublanová, V Tichu Ikar, 223 stran, 199 stran

Hodnocení 70 %

V tichu na bux.cz

Fazole mohou být elegantní, rafinované i sladké, slibuje kuchařka (19.5.2016, rozhlas.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ukázky | 25-05-2016

0

luštěninySto neodolatelných receptů pro milovníky fazolí, čočky a cizrny slibuje kniha Luštěniny, kterou vydalo nakladatelství Ikar. Její autorkou je Genevieve Taylorová, která už napsala čtyři kuchařské knihy a přispívá kulinářskými sloupky do předního gastronomického časopisu Crumbs.

Naučte se milovat fazole, zdůrazňuje autorka. „Všem luštěninám říkám fazole. Tato prostá potravina skutečně patří k těm, s nimiž v kuchyni nejraději experimentuji. Fazole a obecně luštěniny jsou levné, syté a plné živin – což asi každý ví, ale ráda bych vám ukázala, že mohou být i vzrušující, elegantní, rafinované, smyslné, exotické a dokonce i sladké,“ píše na úvod kuchařky.

Pokračovat ve čtení článku na www.rozhlas.cz

Luštěniny na bux.cz

Dejte mi dobrý příběh! (7.5.2016, Lidové noviny)

Přidal: ikar | V kategorii Rozhovory | 13-05-2016

0

ReportérVydala přes 70 titulů, kterých se po celém světě prodalo více než 80 milionů výtisků. Úctyhodná čísla! Do Prahy přijíždí oblíbená a veleúspěšná spisovatelka Sandra Brownová, aby na pražském veletrhu představila svou novou knihu REPORTÉR.

Sandra Brownová je tělem i duší pravá Texasanka. Strávila v tomto státě celý život, studovala na Texaské křesťanské univerzitě angličtinu, ale to neznamená, že by hned od dob studií proseděla dlouhé dny a noci nad sepisováním knih. Ze začátku se živila jako modelka, poté přešla do televize jako rosnička a nakonec se stala reportérkou.
Do psaní se pustila v roce 1981 a její knihy dnes znají ve 33 jazycích, díky nakladatelství Euromedia i v češtině. O její oblibě u čtenářů svědčí i fakt, že se už přes 60 jejích knih objevilo na nejprestižnějším knižním žebříčku na světě v The New York Times. Nám se podařilo Sandru Brownovou přesvědčit ke krátkému rozhovoru.

* Vaše kniha Reportér vychází v České republice v květnu u příležitosti pražského knižního veletrhu. Liší se nějak od vašich předchozích titulů?

Všechny moje knihy jsou fikce, málokdy vycházejí ze skutečných událostí. Ale Reportér je výjimka. V roce 2011 mě americká USO pozvala na turné pro posádky v Afghánistánu, abychom se tam společně s dalšími spisovateli setkali s našimi vojáky. Překvapilo nás, kolik jsme tam potkali civilistů, kteří odváděli nejrozmanitější práci – sloužili jako lékaři a ošetřovatelé, zásobovači a kuchaři, při stavbách a tak podobně. Když jsem se vrátila domů, napadlo mě, že někteří z nich po návratu určitě trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jako se to může stát sloužícím vojákům. Tak jsem vytvořila postavu Dawsona Scotta, dopisovatele zpravodajského magazínu, který se vrátil z válečné zóny, kde strávil devět měsíců. Trpí posttraumatickým syndromem, ale jako většina těch, koho něco podobného potkalo, se to snaží skrývat.

* Využila jste při psaní Reportéra i své zkušenosti ze světa médií? Změnila se novinářská práce za dobu, po kterou jste profesionální spisovatelkou, hodně ?

Své postavy si často vybírám ve světě médií – ne snad proto, že bych měla až tak bohaté a obsáhlé zkušenosti a znalosti z tohoto prostředí, ale zkrátka mě ten svět zajímá. Dívám se na několik zpravodajských relací za den. Zprávy se od dob, kdy jsem měla něco společného se zpravodajským oddělením jedné televizní stanice, hodně změnily. Tehdy jsme například museli čekat, až se vyvolá a sestříhá filmový záznam. Dnes máte k dispozici video doslova v přímém přenosu. Ta bezprostřednost způsobuje, že všechno je víc vzrušující a taky dramatičtější.

* Ve vašich knihách čtenáři naleznou napětí i lásku. Možná bychom je mohli označit za milostné thrillery. Nebo napínavé milostné příběhy. Věříte, že láska se bez určitého stupně nebezpečí neobejde?

Propojení romantiky a napětí se mi zdá přirozené, protože jedno posiluje intenzitu toho druhého. Rozvíjející se romantický cit je urychlen a posílen, když jeho protagonistům hrozí nějaké nebezpečí. A nebezpečnost situace narůstá, kdykoli se bojíme o někoho, kdo je nám blízký. V okamžiku hrozby cítíme větší potřebu být si s někým nablízku. A naopak blízkost se posiluje tím, když společně překonáváme nějakou hrozbu. Čímvíc mají postavy příběhu co ztratit, tím jsou čtenáři bližší.

* Máte třeba určitý rituál při psaní, svoje místo, svůj stůl nebo přesně danou dobu, kdy pracujete? Anebo píšete, když přijde inspirace?

Kdybych čekala jen na záblesk inspirace, nejspíš bych nikdy nic nenapsala! Je to moje práce. Zaměstnání. Věnuju jí čas, i když slova nepřicházejí, jak bych chtěla. Ale je pravda, že spoustu času strávím sněním. Od narození jsem snílek. Tím, že píšu romány, jenom svoje sny převádím do podoby vět.

* Stíháte také číst knihy jiných autorů? Co v jejich knihách hledáte?

Čtu v jednom kuse! Když nepíšu, tak čtu. Nemůžete být spisovatel bez toho, že jste také náruživý čtenář. Čtu knihy všech možných žánrů, fikci i faktografické knihy, zkrátka cokoli, co mě v danou chvíli osloví. Mám jediný požadavek: Dejte mi příběh. Je mi jedno, v jaké době se odehrává, jestli byla základem skutečná událost, nebo je to čirá invence autora. Chci, aby mě kniha přenesla do jiného světa a umožnila navštívit život někoho jiného. Vyprávějte mi dobrý příběh a já se budu bavit. A to se snažím nabídnout i svým čtenářům.

* Už jsme zmínili, že budete hostem Světa knihy, pražského knižního veletrhu. Přijíždíte do Prahy poprvé?

Ne, je to už moje druhá návštěva. Byla jsem tu před několika lety a s manželem jsme si to město rychle zamilovali. Jsme nadšení, že se můžeme vrátit!

Knihy od Sandry Brown na bux.cz

Recenze: V Tichu je dost řečí i hluchá místa (27.4.2016, ceskatelevize.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 13-05-2016

0

V tichuSuper, boží, hustý je život patnáctileté Adély, když se s ní čtenáři poprvé setkají. O dalších patnáct let později, kdy se s ní loučí, už je spíš jenom hustý. Románový debut Alžběty Bublanové o tom, že nejtěžší na životě je ho žít, nese název V Tichu. Řekne toho ale docela dost.

Konec dětství, začátek dospělosti – nebezpečný hraniční přechod se stal námětem už mnoha knih. Mladá česká spisovatelka Alžběta Bublanová (*1984) ve své románové prvotině nechává dospět patnáctiletou Adélu. Ještě před plnoletostí se rozhodne osamostatnit a dobrovolně vylétá předčasně z rozpadlého rodinného hnízda. Ví, co nechce (škola je ztráta času), ale vlastně také tak úplně přesně neví, co chce.

Pokračovat ve čtení recenze na www.ceskatelevize.cz

V tichu na bux.cz

Daniel Hůlka: „Vyrovnanost jsem našel na tržišti mezi nejchudšími“ (6.5.2016, Plzeňský deník)

Přidal: ikar | V kategorii Rozhovory | 07-05-2016

0

diagnoza blíženecVypadá jako drsňák. Když ale začne mluvit o tom, jak zachránil psa z množírny, nebo jak cestoval po Indii, je jasné, že to je jenom první dojem.

* Co si zpíváte ve sprše?

Nic. Doma si zpívám opravdu málokdy.

* Začínal jste u opery, nelitoval jste tedy toho, že jste začal dělat jiný styl hudby?

Já jsem s ní vlastně nikdy neskončil. V současné době dělám kromě muzikálů a svých koncertů také koncerty s Lubošem Brabcem, a to je takové komorní. Nedávno jsem dostal nabídku na roli Přemysla, kterou jsem už kdysi zpíval v Praze v Národním divadle. Měl jsem ji zpívat s Evou Urbanovou v Plzni, bohužel jsem to ale musel odmítnout, protože jsem v té době už měl hodně jiných nasmlouvaných věcí. Je to totiž o tom, že když se teď rozhodnu, že budu zpívat například Přemysla, což je těžká role, tak minimálně měsíc nemůžu zpívat muzikál. Musím hlas připravovat na tu operu, musím se na to připravit stylově. Když jdu z opery do muzikálu, tak hlas zcivilňuji, a naopak.

* To běžný laik vůbec neví, že je to taková věda…

No jo, je to hrozná věda. (smích)

* V každém případě, ten Přemysl by mi k vám seděl, škoda…

Neodmítl jsem to s tím, že ho nebudu dělat vůbec, ale pustil bych se do toho třeba až někdy příští sezonu.

* Co děláte, když máte volno?

Nejradši jsem doma, protože bydlím v lese, a tam je mi nejlíp. Mám úžasného pejska, jmenuje se Timon. Našel jsem ho tak, že jsem projížděl internet, protože jsem si chtěl pořídit psa z útulku. Měl jsem už kokřičku Kačenku, kterou jsme našli v příkopě. Chtěl jsem ještě jednoho psa a našel jsem na internetu článek, jak měl nějaký množitel v jedné místnosti 60 psů a koček. Bylo to něco naprosto příšerného. Ještě večer jsem vyrazil na Moravu. Timík se ke mně a ke Kačence hned hrnul, tak jsme si ho vzali. Kačenka už bohužel umřela. S Timíkem jsme nerozlučná dvojka. Je hrozně hodnej a je to úplnej génius..

* Jak to děláte s cestováním, vy přece rád cestujete?

Všude, kam jedu autem, jezdí se mnou. Je na auto zvyklý a vůbec mu to nevadí. V létě jsme jeli dokonce do Řecka, to byla trasa dlouhá 1400 kilometrů.

* To je náhoda, taky jsem minulý rok jela kvůli psovi autem do Řecka, kam jste jeli?

Na Chalkidiki. Já Řecko miluju a pes byl úplně v pohodě. S Řeky mám naprosto skvělou zkušenost. Jsme tam vždy v době, kdy ještě nemají řecké školy prázdniny, a jezdíme do místa, kam jezdí na dovolenou Řekové. Je to tip od kamaráda, který se do Řecka oženil. V době, kdy tam jsme, tam tedy ještě vůbec nikdo není, a když už někdo přijede, tak jsou to Řekové. Jezdíme tam už několik let, s přátelili jsme se s místními chlapíky, jezdíme společně na ryby, je to prostě paráda. Hrozně mi chutná řecká kuchyně – taková oliheň na grilu nebo tzatziki – neznám nic lepšího.

* Vy ale cestujete i do daleko vzdálenějších míst, byl jste v Indii, v Nepálu… Co vás tam táhlo?

S partou kamarádů jsme se rozhodli, že přejdeme hlavní himálajský masiv. Původně jsme ho chtěli přecházet z Nepálu do Tibetu, ale já jsem do Tibetu nedostal vízum. Jednou jsem totiž do nějakého článku řekl, že v Tibetu probíhá masivní okupace a tak dále. Když jsem přišel na čínské velvyslanectví, řekli mi, že jsem nepřítel lidu a strany, a vízum mi nedali. Do Tibetu jsme se tedy nedostali a nakonec jsme hlavní masiv přecházeli v Indii. Doletěli jsme do Káthmándú, pak následovala hodně drsná cesta v monzunu přes celý Nepál a celou Indii až na sever do hor.

* Jak jste se tam dopravili – auty?

V Káthmándú nám řekli, že je několik možností, jak se na sever dostat. A že nejhorší je pronajmout si dodávku s řidičem, protože to pak prý jde o život. Logicky jsme si tedy pronajali dodávku s řidičem a vyrazili jsme. Můžu potvrdit, že ta cesta byla velmi dobrodružná, projížděli jsme místy, kde byly skupinky různých banditů, takže to bylo celkem nebezpečné. Ale jinak to byla dobrá poznávací cesta. Čím víc člověk jel na sever, tím čistší příroda a hodnější lidé tam byli. No a Himaálaj, to je nejvíc.

* Máte rád hory více než moře?

Spíš mi vyhovují takové extrémy. Mám rád vysoké hory, ale dělám také námořní jachting. Obojí to má k sobě v jistém smyslu blízko. Jak ve vysokých horách, tak na moři, může být jednu chvíli normální počasí a ve vteřině se všechno změní a může vás to třeba i zabít. Je to o tom mít velký respekt k přírodě a dodržovat pravidla. Cítíte, jak vám to z hlavy odvane problémy. Když vylezete nad 5000 m, jste jako někde na Marsu.

„Chystám se na cestu kolem světa. Protože jsem zjistil, že se zdaleka nestihnu podívat do všech zemí, kam bych chtěl.

* Máte kapitánské zkoušky, kde plachtíte?

Plachtíme většinou na Jadranu. Jezdím závody a ty se kromě Jadranu jezdí také v Egejském a Jónském moři, nebo z Itálie do Chorvatska a podobně.

* Je v těch místech nějaký rozdíl?

Záleží na období a na zemi. My jsme jeli nejtradičnější řecký závod z Athén kolem řeckých ostrovů a je statisticky vypočítáno, že v tu dobu by tam měl být největší vítr. Na to, že to není oceán, jsou tam někdy opravdu velké vlny, dosahují i pěti metrů, když se zadaří.

* Když se vrátím k Indii, co byl pro vás nejsilnější zážitek?

Určitě samotný výstup, to je nepopsatelné. Dostaví se obrovská euforie. Co se duchovna týká, tak největší zážitek byl, když jsem docestoval do Ladaku na severu Indie. Je tam několik oáz a jedna z nich je Léh. Vedle sebe tam žijí křesťané, muslimové, budhisté. Tam se mi velmi líbilo, měl jsem pocit, jako bych se tam narodil. Vstával jsem každý den ve čtvrt na pět ráno, chodil jsem k budhistické stupě, což bylo asi 290 m výškového převýšení, kolem 600 schodů. Tam byla denně budhistická mše. Po mši jsem si vzal walkmana, pustil si třeba Dvořákovu Stabat mater a šel jsem dolů. V Lehu jsem našel tržiště pro ty nejchudší, kde byli utečenci z Tibetu, kteří prodávali zeleninu. Sedl jsem si tam, oni na mě první dny jen tak koukali, po několika dnech se mnou začali trochu komunikovat, pak jsem dostal zeleninu, no a zjistil jsem, že duchovno, které jsem hledal v chrámech a nenašel, je právě tady. Protože chrámy, kam se dostane obyčejný turista, jsou většinou dost komerční a člověk tam musí být déle, aby se s místními sžil, a pak ho teprve pustí na místa, kam běžného turistu nepustí. Určitou duchovní vyrovnanost jsem tedy našel právě na tom chodníku mezi nejchudšími mnichy, kteří na tržišti prodávali zeleninu.

* Jak dlouho vám ten pocit duchovní vyrovnanosti vydržel?

Návrat do Evropy byl strašný. Hrozně dlouho jsem se s tím pral a vlastně se s tím peru dodnes. Člověku se tam přerovnají myšlenky, hodnoty, vrátí se sem a chtěl by podle nich žít, jenže tady to nejde. Tady vás všichni akorát poplivou, když se budete chovat dobře, buď nevěří, že to myslíte vážně, nebo jim vadíte, protože jim tím ukážete, jací jsou oni sami.

* Plánujete tedy návrat do Indie?

Určitě ano. Chystám se na cestu kolem světa. Protože jsem zjistil, že se zdaleka nestihnu podívat do všech zemí, kam bych chtěl. Najdu si nějaké místečko a tam zůstanu.

* Máte už nějaký konkrétní plán?

Mám ty cesty naplánované dvě, jednu lodí a jednu obytným autem. Doma mám předběžné plánky, ale je to přece jen ještě trochu vzdálená budoucnost.

Najdu si nějaké místečko a tam zůstanu.“

Diagnóza blíženec

Pro všechny, kdo chtějí více nahlédnout do duše Daniela Hůlky, vydalo nakladatelství Ikar knihu Miroslavy Besserové Daniel Hůlka: Diagnóza blíženec. Zpěvák v ní mluví otevřeně o všem – od soukromí a cestování až po svou uměleckou kariéru. Kniha byla představena na Knihfestu Letňany.

 

daniel Hůlka: Diagnóza Blíženec na bux.cz

Killing me softly… My sweet (5.5.2016, Reflex)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy, Ukázky | 07-05-2016

0

CukrŘÍKÁ SE MU TAKÉ BÍLÝ JED – ZABÍJÍ VELMI POMALU, OVŠEM SLADCE. SEZNAMTE SE: CUKR

Má cenu tím ještě vůbec strašit? Že je cukr zdraví opravdu škodlivý, ví snad každý. Navíc je to jeden z mála poznatků o jídle, který vědci s postupujícím časem a stále přesnějšími výzkumy nijak nevyvracejí.
Přesto většina z nás sladké miluje. Spousta lidí je na cukru dokonce závislá. A v tom je právě ten problém.

KAMENEM ÚRAZU většinou není ten větrník, jejž jste snědli v neděli odpoledne, ani ta půlka tabulky čokolády, kterou jste do sebe zcela výjimečně nacpali ve stresu v ranní dopravní zácpě. Problémem je všechen ten cukr, jímž se ládujeme, aniž si uvědomujeme, že jíme cukr.
Vlastně bychom jen s obtížemi hledali cukruprostou, průmyslově zpracovanou potravinu. Výmluvné fotografie, na nichž je vedle láhve coca-coly příslušné množství kostek, už asi viděl každý, ale ne každý by asi hledal cukr v játrové paštice, mražených rybích prstech nebo jogurtovém dresinku. A pak jsou tady těstoviny, brambory, rýže, pečivo… Tedy bohaté zásobárny škrobu, který se v těle štěpí na cukr. Chvíli to trvá, tím pádem nemáte po míse těstovin tak brzy hlad, ale ve výsledku jste snědli zase jen cukr. Každý Američan spořádá za rok 58 kilogramů cukru, Němec 36 kilo, s Čechy to kupodivu není tak zlé, naše spotřeba se pohybuje někde kolem 33,5 kilogramu. Údaje jsou z roku 2014, kdy naše vášeň pro cukr klesla o deset kilo oproti průzkumům z roku 2004. Buď v anketách lžeme, nebo jsme na správné cestě.

S CUKREM NA VĚČNÉ ČASY

Každopádně na vražedných tendencích cukru to mnoho nemění. Mimo jiné proto, že je poměrně snadné vypěstovat si na něm závislost. Sladká chuť je neuvěřitelně zrádná, jako jedinou ji vnímáme pouze jazykem, zatímco k identifikaci těch ostatních potřebujeme i nos a kromě něj i spoustu dalších receptorů – třeba k určení hořkosti jich je třeba pětadvacet, na sladkost stačí jediný. Z evolučního hlediska byla sladká chuť jednoznačným znamením, že je rostlina vhodná k jídlu a že půjde o přísun rychlé energie. V dobách, kdy bylo třeba utéct nebo lovit, se to hodilo. A hodil se i „sladký“ pokyn vyslaný mozku, který se aktivoval. Naši předkové sáhli po sladkém, když potřebovali podat velký fyzický výkon, už před patnácti tisíci lety žvýkali cukrovou třtinu, později se zaměřili na lépe dostupný med, kolem roku 600 přišli Peršané s krystalizací cukru ze třtiny a až v polovině 18. století objevil lékárník Andreas Sigismund Marggraf, že ho lze získat z řepy. Na první cukrovar se ale čekalo do roku 1801. Zkrátka cukr byl – z pohledu lidstva – až donedávna vzácností. Dnes jsou jím potraviny doslova zamořené.
Proč? Protože ty s cukrem se dobře prodávají, náš mozek je totiž chce. Cukr v mozku údajně aktivuje stejná centra závislosti jako alkohol a drogy. Zcela určitě má vliv na ty oblasti mozku, jež ovlivňují motivaci, pocit pohody a štěstí. Značnou roli hraje hormon dopamin – a cukr vylučování této povzbuzující látky urychluje.
Aby se pocit opakoval, musíme si dát zase trochu/hodně cukru. Pokud chcete podrobnější rozbor této závislosti, mrkněte do knihy Cukr – rafinovaný jed (Ikar, 2016), kterou dal dohromady mezinárodní tým složený z lékaře, biochemika, šéfkuchaře a publicistky. Je to čtení zajímavé a inspirativní, opírající se o četné výzkumy.
Všechny negativní dopady konzumace cukru – od obezity přes cukrovku až po ADHD nebo Alzheimerovu chorobu – jsou tu vylíčeny v náležitých souvislostech. Nádavkem dostanete vcelku přitažlivé recepty „bez cukru“ a také seznam alternativ. Kromě stévie jsou ale zatím poměrně obtížně dostupné.
Každopádně cukr je nekonečné téma, jistě se k němu brzy vrátíme. Třeba až klesne jeho roční spotřeba o další kilo. To by byl důvod k oslavě.

RECEPT: ČATNÍ Z REBARBORY A RAJČAT

Recept pochází z citované knihy Cukr – rafinovaný jed a jako v jednom z mála se v něm počítá s použitím standardního sladidla, konkrétně medu; ve většině receptur se doporučuje použití xylózy, která je u nás ovšem k mání převážně jen k medicínským účelům.
Asi půl kila rajčat spařte vroucí vodou, zbavte slupky i dužiny se semínky. Rebarboru oloupejte a pokrájejte na kousky. V hrnci rozpusťte tři lžíce medu, přidejte rebarboru a duste asi pět minut. Přidejte pokrájená rajčata, lžíci octa, po špetce skořice, chilli a kari, hodí se i kousek nastrouhaného čerstvého zázvoru. Krátce povařte a ještě horké plňte do čistých sklenic.

Cukr – rafinovaný jed na bux.cz

Jak zacházet s chřestem (8.4.2016, Právo víkend)

Přidal: ikar | V kategorii Ukázky | 13-04-2016

0

V hlavní roli chřestTriky a tipy
Chřest ochutnala na mnoha svých gastronomických cestách po světě, ale pravou chuť této jarní zeleniny prý poprvé ocenila až v Nizozemsku, kde dnes žije.

„Chodila jsem se psy na procházku kolem pole, kde ze země vykukovaly bílé hlavičky. Chřestu přímo z pole jsem úplně propadla,“ říká Mirka van Gils Slavíková, autorka chřestové kuchařky. Knížku s padesáti recepty V hlavní roli chřest (vydal Ikar) uvedla v české metropoli 21. března, dva dny poté, co začala v Nizozemsku sezóna chřestu.
„Končí přesně na svatého Jana 24. června,“ říká Mirka Slavíková, jež do Prahy přivezla bílé stvoly z farmy vedle svého domu v nezbytném plastovém boxu. „Naplním ho vodou a udržuju tak chřest křehký,“ dodává vyučená cukrářka s tím, že voda k této zelenině patří.

Máčet, máčet a zase máčet

„Mnoho lidí, a to dokonce ani profesionálních kuchařů, vůbec netuší, že je třeba nejméně dvě hodiny před tím, než chřest začneme upravovat, namočit ho do studené vody. Zůstane tak křehký. A když ho ve vodě necháte v lednici přes noc, vyroste až o centimetr. Voda k chřestu patří, u jiných potravin se tak třeba maskuje jejich špatná kvalita, tady ji naopak podtrhne,“ říká žena, jež ze všech druhů chřestu vždy sáhne po bílé variantě.
„Celý je schovaný v zemi a v hlavičce nad zemí jsou koncentrované všechny živiny.“
Bílý chřest Mirka díky tomu, že bydlí hned vedle chřestových farem a má ho tak opravdu čerstvý a v nejlepší kvalitě, ani neloupe, na začátku sezóny ho i do salátů dokonce používá zcela syrový. A když je chřest všude, kupuje si každý pátek za dvě eura tři kilogramy chřestových úlomků – v březnu vyjde kilogram až na deset eur – a vaří svoje zamilované recepty.
Tradiční nizozemský je prý úplně jednoduchý; chřest se šunkou, vejcem a bylinkovým máslem. „Musím se přiznat, že mi jejich varianta až tak moc nechutná. Nizozemci totiž jedí hodně rozvařený chřest, já mám ráda, když je na skus, al dente. Zavrhla jsem i osolenou vodu s vínem, dávám sůl, kůru a šťávu z jednoho citrónu. Je to podle mě delikátnější. A rozhodně chřest nevařím déle než dvě tři minuty,“ vysvětluje Mirka, podle níž musí porce této jarní zeleniny, aby se jí člověk zasytil, vážit alespoň pět set gramů.
„Nemá téměř žádné kalorie, takže neztloustnete a navíc si vyčistíte tělo.“

Letem světem

Autorka padesáti chřestových receptů nezastírá, že inspiraci hledala při svých gastronomických cestách po celém světě. V kuchařce tak nechybí třeba thajské rybí zelené kari s chřestem a hráškem, chřest s krevetami, ale i smažený chřest s wasabi a sójovou omáčkou nebo chřestovo-cuketové muffiny.
„Už tak od dvacátého receptu jsem ale vsadila jen na svou fantazii, vše se mi pěkně propojilo. Samozřejmě, všechny recepty jsem poctivě uvařila, vím, jak co chutná.“ Zvlášť pyšná je na své chřestové aglio olio e peperoncino, kde se chřest loupe na jemné špagety. Nedovede si prý ale představit, že by tohle velmi pracné jídlo dělala třeba pro čtyřicet lidí.
V knize s podtitulem 50 úžasných receptů s královskou zeleninou nechybí ani návod na přípravu chřestového chleba, guacamole, nejrůznějších salátků, slaných koláčů. Samostatnou kapitolou jsou pak sladká jídla.
„Co můžete od cukrářky čekat? Měla jsem výhodu v tom, že jsem díky své profesi už někdy slyšela, že se ve středověku nepoužíval hrášek jako příloha, ale jedl se jako samostatné sladké jídlo. Protože chřest má hráškovou příchuť, bylo mnoho sladkých receptů jasně daných,“ říká žena, která v knize chřest kombinuje s jahodami (recept na creme brulée s chřestem a jahodami) nebo s rebarborou (chřestovorebarborový koláček).
Milovníci zavařenin v ní zase najdou recept na chřestovou zavařeninu, nejlepší je prý k sýrům nebo pikantním masům.

Nebojte se koření

Mirka van Gils Slavíková ve svých kuchařských předpisech používá i nejrůznější druhy oříšků, spoustu koření, bylinek a také živých květů.
„Všimla jsem si, že se mnoho lidí bojí vůbec použít koření, rozhodně to ale vyzkoušejte. Sůl všechno nezvládne, to je jen doplněk,“ říká a hned dodává, že každé svoje vaření končí hrstí bylinek. V sezóně je pěstuje na zahrádce, na zimu si je pěkně skládá do mrazáku.
„Zmrazit můžete i chřest. Když ho z mrazáku vyndáte, stačí přelít vařící vodou a nechat ho v ní dvě minuty. Chřest si šokem zaktivuje svoji křehkost a nebude gumový.“
Mirka, která napsala také čtyři knížky věnované cukrařině, už prý přemýšlí o další chřestové kuchařce. A má i první nápad, k němuž ji přivedl Zdeněk Pohlreich. „Slyšela jsem ho, jak v televizi vytýkal nějakému kuchaři, že ten jeho chřest vypadá jako hot dog. Tak jsem připravila brioškové těsto, udělala z něho křehký rohlíček, vložila do něj chřest a vše přelila omáčkou. A tenhle skvělý hot dog jsem podávala v Praze na křtu své chřestové kuchařky,“ směje se.

***

Čím nám prospívá

Chřest podle doložených pramenů pochází ze Středního východu, odkud se rozšířil do Evropy. Už před čtyřmi tisíci lety ho konzumovali Číňané, pěstoval se ve starověkém Řecku a Římě. Jeho sezóna začíná v Nizozemsku už v březnu, u nás v dubnu. Zahradní chřest je trvalá rostlina, která se ale sklízí až třetí rok od vysazení. Jak říká Mirka van Gils: „Kdo pěstuje chřest, musí ho milovat, musí být trpělivý.“
Mladé výhonky se konzumují jen ve fázi, kdy se pupeny chřestu začínají otevírat. Voda tvoří 93 % chřestu, je proto nízkokalorický, ve sto gramech této zeleniny je asi 20 kcal. Zato má chřest spoustu látek prospěšných lidskému tělu, jako jsou vápník, hořčík, zinek, nechybí vláknina, bílkoviny a vitamíny C, E, K, řada vitamínů B a další. Aminokyselina asparagin obsažená v chřestu je důležitá i při léčbě leukémie.

Chřestové guacamole (4-6 porcí)

Suroviny: 450 g nasekaného zeleného chřestu, 3 lžičky citrónové šťávy, 1 nakrájená červená cibule, hrst jemně nasekaných lístků koriandru, 1 rajče, 1 malá chilli paprička, půl lžičky mletého římského kmínu, čtvrt lžičky mletého černého pepře, 1-2 stroužky nastrouhaného česneku, 3 lžíce olivového oleje, sůl, pepř
Postup: Chřest, citrónovou šťávu, koření a olivový olej rozmixujeme, přidáme červenou cibuli, lístky koriandru a rajčatovou dužinu bez semen. Vše promícháme, dáme do ledničky vychladit a podáváme s opečenou bagetou.

Chřestové aglio olio e peperoncino pro dvě osoby

Suroviny: 900 g chřestu, šťáva a kůra z jednoho citrónu, 2-3 stroužky česneku, 1-2 chilli papričky, 50-80 ml olivového oleje, sůl, hrst petrželové natě, na ozdobu 50 g parmazánu
Postup: Oloupaný chřest nakrájíme podélně na jemné špagety. Ty blanšírujeme, krátce ponoříme do horké slané vody, do níž jsme ještě přidali citrónovou kůru a šťávu.
Zchladíme špagety v ledové vodě. Na olivovém oleji mezitím orestujeme najemno nakrájený česnek a chilli papričku a přidáme chřestové špagety. Lehce orestujeme, dokořeníme, na závěr přidáme nasekanou petržel, na talíři dozdobíme nastrouhaným parmezánem

V hlavní roli chřest na bux.cz

Jak dostat tělo rychle do špičkové formy? Cvičitel radí vysoce intenzivní intervalový trénink (6.4.2016, rozhlas.cz)

Přidal: ikar | V kategorii Ohlasy | 13-04-2016

0

intenzivní tréninkNávod na spálení více tuku za méně času s cviky, které můžete cvičit kdekoli, slibuje kniha Intenzivní intervalový trénink pro ženy. Vyšla v nakladatelství Ikar a jejím autorem je Sean Bartram, cvičitel mnoha profesionálních sportovců a sportovkyň.

okud chcete nejen posílit tělo, ale také zhubnout, doporučuje autor dodržování několika zásad:
1. Jezte tři jídla denně.
2. Jezte dvě až tři malé svačiny mezi hlavními jídly, například proteinové nápoje, syrovou zeleninu nebo mandle.
3. Dbejte na to, aby vaše strava přinášela dobrý zdroj a zásobu bílkovin – je to stavební kámen svalů.
4. Vyhýbejte se potravinám obsahujícím bílý cukr a mouku. Budete-li dodržovat tuto radu, ušetříte tělo příjmu průmyslově zpracovaných a jednoduchých uhlohydrátů, které tělo rychlě mění na tuk.
5. Zapomeňte na alkohol.
6. Omezte uhlohydráty na nezpracované, složité uhlohydráty, jako například sladké brambory.
7. Vyřaďte sycené nápoje, slazené energetické nápoje a další vysoce kalorické, sladké limonády.
8. Pijte hodně vody. Pomůže vám vyplavit toxiny z těla a budete se cítit skvěle.

Pokračovat ve čtení na www.rozhlas.cz

Intenzivní intervalový trénink pro ženy na bux.cz

PRO VEGANY (6.4.2016, Blesk-Vaše vaření)

Přidal: ikar | V kategorii Ukázky | 13-04-2016

0

vaření pro veganyDobré jídlo se dá připravit i bez masa, chce to jen mít trochu fantazie. A pokud vás právě nic nenapadá, zkuste třeba zalistovat novou kuchařkou Vaření pro vegany.

Jahelník s jablky

* DOBA PŘÍPRAVY: 55 MINUT + CHLAZENÍ MLÉKA * POČET PORCÍ: 4 * CENA CCA: 80 KČ

Suroviny:

400 ml kokosového mléka 180 g jáhel 4 lžíce agávového sirupu 1 zarovnaná lžička mleté bourbonské vanilky špetka soli, 2 velká jablka 4 lžíce cukru mletá skořice veganský margarín na vymazání formy

Postup:

Plechovku kokosového mléka dáme alespoň na hodinu do chladničky, jáhly nasypeme do síta a spaříme horkou vodou. Přesypeme je do hrnce, zalijeme dvojnásobným množstvím vody a přivedeme k varu. Vaříme nezakryté 2 minuty na středním plameni, pak snížíme teplotu, přikryjeme pokličkou a necháme asi 15 minut bobtnat, dokud se voda zcela nevsákne. Z mléka vybereme hustý kokosový krém a v míse ho metličkou promícháme s agávovým sirupem, skořicí, vanilkou a solí. Pokud je směs moc hustá, zředíme ji kokosovým mlékem, pak do směsi vmícháme jáhly. Jablka omyjeme, odstraníme jádřinec a dužinu nakrájíme na plátky. Nákypovou formu vymažeme margarínem, vysypeme cukrem a vyložíme plátky jablek. Na jablka rozložíme jáhlovou směs a pečeme v troubě vyhřáté na 200 0C zhruba 35 minut dozlatova.

Soljanka

* DOBA PŘÍPRAVY: 40 MINUT * POČET PORCÍ: 4 * CENA CCA: 60 KČ

Suroviny:

250 g brambor, 1 cibule 4 tofu párky 2 lžíce rostlinného oleje 2 lžíce rajčatového protlaku 4 lžičky sójové omáčky 1 l zeleninového vývaru 2 papriky, 3 kyselé okurky 1 stroužek česneku 1 lžíce agávového sirupu 1/2 lžičky kajenského pepře 3 lžíce láku z okurek, sůl

Postup:

Brambory oloupeme, omyjeme a pokrájíme na dvoucentimetrové kousky, cibuli rozdělíme na kolečka. V hrnci se širokým dnem rozpálíme olej a na něm opečeme pokrájené tofu párky, opékáme zhruba 3 minuty dokřupava. Přidáme brambory, cibuli a rajčatový protlak a 2 minuty smažíme. Zalijeme sójovou omáčkou a vývarem a necháme 25 minut probublávat na mírném ohni. Do polévky přidáme pokrájené papriky, okurky, prolisovaný česnek, sirup, pepř a lák, stáhneme plamen a polévku necháme ještě 10 minut probublávat. Nakonec podle chuti osolíme. Flan s karamelovou omáčkou

* DOBA PŘÍPRAVY: 75 MINUT * POČET PORCÍ: 4 * CENA CCA: 80/KČ

Suroviny:

100/g hedvábného tofu (měkké), 40/g škrobu 1 lžička gumy guar 200/ml sójové smetany 50/g veganského margarínu 40/g cukru, špetka mleté bourbonské vanilky, snítka máty na ozdobení Na omáčku 6 lžic cukru, 1 lžička veganského margarínu

Postup:

Všechny přísady na fl an rozmixujeme – na nejvyšší rychlost – v mixéru dohladka. Žáruvzdorné formičky postavíme do nákypové formy, kterou naplníme do výšky 4cm vodou. Směs na fl an nalijeme do formiček a pečeme zhruba 1 hodinu v troubě vyhřáté na 170 0C. V kastrolu necháme na středním plameni zkaramelizovat cukr a margarín. Přilijeme 50 ml vody a dalších 10 minut vaříme, dokud nevznikne omáčka. Flan ve formičce přelijeme omáčkou a ozdobíme lístky máty.

Pizza knedlíčky

* DOBA PŘÍPRAVY: 40 MINUT * POČET PORCÍ: 2 * CENA CCA: 100/KČ

Suroviny:

200/g bílého chleba nebo housek 150/ml sójového mléka 3 lžíce drožďových vloček 1 lžíce sójové mouky 1 lžička soli, 1 cibule 6 větviček bylinek (rozmarýn, šalvěj, tymián) 200/g uzeného tofu 150/g sušených rajčat 2 lžíce rostlinného oleje Na omáčku 1 fenyklová hlíza 1 lžíce olivového oleje 50/g rostlinné smetany 200/g krájených rajčat v plechovce sůl a čerstvě mletý pepř špetka cukru

Postup:

Bílý chleba nebo housky nakrájíme na kostičky. Přidáme sójové mléko, drožďové vločky, sójovou mouku a 3 zarovnané lžičky soli a uhněteme těsto. Bylinky omyjeme, osušíme a nasekáme nadrobno, uzené tofu a sušená rajčata nakrájíme na kostičky. Cibuli oloupeme a nakrájíme nadrobno. V pánvi rozpálíme olej a tofu opečeme dokřupava, přidáme cibuli a sušená rajčata a opékáme ještě 1 minutu. Spolu s bylinkami přidáme do těsta a znovu důkladně prohněteme. Vlhkýma rukama tvarujeme menší kulaté knedlíčky a ty vaříme ve vroucí vodě na mírném ohni 10 až 15 minut. Jakmile vyplavou na hladinu, jsou hotové. Omyjeme a očistíme fenykl, rozpůlíme ho a odstraníme košťál. Obě půlky fenyklu nakrájíme na tenké plátky. V pánvi rozpálíme olej a v něm plátky prudce opékáme 1 minutu. Přidáme rostlinnou smetanu a rajčata a omáčku necháme na mírném ohni zhruba 10 minut za občasného míchání probublávat. Knedlíčky vyndáme z vody, necháme je okapat. Omáčku ochutíme solí, pepřem a troškou cukru a podáváme ji ke knedlíčkům.

Věžička z uzeného tofu

* DOBA PŘÍPRAVY: 35 MINUT * POČET PORCÍ: 4 * CENA CCA: 140/KČ

Suroviny:

Na zeleninovou náplň 1 střední lilek 150/g pastináku 1 červená nebo žlutá paprika 2 cibule, sůl 4 lžíce olivového oleje 1 stroužek česneku 1/2 citronu, 3 lžičky kaparů 1 lžička rajčatového protlaku Na věžičku 1 citron, 3 zralá avokáda sůl, 2 bločky uzeného tofu po 200/g 4 lžíce olivového oleje Dále potřebujeme: 2 lžičky růžového pepře kapary na ozdobení

Postup:

Lilek očistíme a rozčtvrtíme, pastináky očistíme a oloupeme, papriku očistíme a omyjeme. Zeleninu pokrájíme na kousky, cibuli na čtvrtky, rozložíme vše na plech vyložený pečicím papírem, posypeme lžičkou soli a pokapeme olivovým olejem. Kousky rovnoměrně obalíme v oleji a pečeme v troubě předehřáté na 225 0C 20 minut, na posledních 5 minut zapneme gril. Avokáda rozpůlíme, vyndáme pecky a dužinu uvolníme ze slupky, nakrájíme ji na plátky, pokapeme citronovou šťávou a osolíme. Pečenou zeleninu smícháme s prolisovaným česnekem, citronovou šťávou, kapary a rajčatovým protlakem a nahrubo rozmixujeme. Bločky tofu podélně rozčtvrtíme. V pánvi rozpálíme olivový olej a v něm 4 minuty restujeme plátky tofu. Na talíře střídavě vrstvíme tofu, krémovou zeleninu a avokádo. Zakončíme avokádem a ozdobíme růžovým pepřem a kapary.

Vaření pro vegany na bux.cz