Hana Whitton: Z obrozenců si můžeme vzít příklad i dnes!


Je schopná celý rok pilně pátrat v historických knihách a archivech, ale když se do psaní pustí, vydrží u něj až osmnáct hodin denně! Hana Whitton je česká autorka historických románů, která už přes 20 let žije v Anglii. Krátce před Vánoci navštívila Prahu a u té příležitosti nám poskytla exkluzivní rozhovor!

Vaše poslední kniha se jmenuje Sága rodu Reissových. Přibližte ji čtenářům!

Je to historický román z doby národního obrození. Teďka si asi řeknete, že to zní nudně, protože ve škole nám tohle období trochu zprotivili, ale Sága rodu Reissových vám myslím ukáže, že i tohle nepříliš populární období našich dějin skrývá fantastické zapomenuté příběhy! Obrozenci se ze všech sil snažili zachránit náš jazyk, češtinu, která v té době byla skoro mrtvá. Oni skutečně bojovali, často ohrozili svou kariéru a reputaci, pohodlný měšťácký život, aby se pokusili zachránit českou národní identitu…

Pozornost v knize věnujete zejména třem krásným sestrám…

Ano, sestry Reissovy, Johana, Karolína a Antonie, byly vlastenky každým coulem. Ve své době se přátelily s největšími obrozenci a nejmladší Antonie se dokonce z lásky k vlasti provdala za Františka Ladislava Čelakovského poté, co ovdověl a zůstal s malými dětmi sám. To manželství rozhodně nebylo šťastné, ale Antonie to udělala pro národ. To je podle mě skvělá ukázka toho, jak ve své době byli lidé pro vlastenectví zapálení.

Kde tyhle kuriozní a zajímavé historky berete?

Víte, já sem do Česka jezdím dvakrát do roka a pokaždé si odsud odvážím kufry plné historických knih. Takže při práci na Sáze rodu Reissových jsem si jednak vozila kufry a kufry odborné literatury o době národního obrození, a jednak jsem taky vždycky prosila přátele, kteří za mnou do Anglie jezdí, aby mi taky nějaké přivezli.

Původně jste pracovala v knižním nakladatelství, kde jste vyhledávala nové nadějné knihy a autory… Jak jste s psaním historických románů začala?

Můj manžel je Angličan a jednou mě vzal v Oxfordu do Ashdown House, kde paní průvodkyně vyprávěla, že v tom domě bydlela česká královna. Ale víte, jak to je s průvodci, jsou schopní vám navyprávět cokoliv, tak jsem si říkala, že to je nějaká pohádka pro turisty, ale pak jsem si to vyhledala a skutečně jsem zjistila, že v tom domě bydlela Alžběta Stuartovna, manželka Fridricha Falckého. A ten příběh mě tak zaujal, že z toho vznikla moje první kniha, Zimní královna.

To bylo kdy?

To bylo v roce tuším 2006. Od té doby jsem napsala 30 dalších historických románů.

Páni, to je neuvěřitelné číslo! Když píšete historický román, logicky musíte propustit uzdu fantazii třeba při popisu lidských charakterů. Nepsali vám někdy rozzlobení historici, že třeba Alžběta Stuartovna se takhle rozhodně nechovala?

Ne (smích)! Víte, některé historické prameny vám řeknou překvapivě hodně. Občas samozřejmě musím některé postavy zrekonstruovat, když to tak řeknu, ale na konci knihy vždycky uvádím historická fakta. Čtenáři mají právo vědět, co jsem si vymyslela.

Máte oblíbené období našich dějin?

Miluju hlavně období, kdy v Čechách vládli Přemyslovci, teď nedávno v Česku vyšla Poslední láska císaře Karla, ale hrozně mě fascinuje taky rudolfinská éra – to, co se dělo na dvoře Rudolfa II., bylo prostě fantastické! Tu dobu jsem důkladně prozkoumala v knize Z pamětí císařova antikváře.

Proč tedy teď ten skok do doby národního obrození?

Víte, trošku mi připadá, že bychom si s obrozenců mohli vzít i dnes příklad. Nemyslete si, já jsem hrozně ráda za dnešní propojený a globalizovaný svět, má spoustu výhod a umožňuje mi žít v Anglii, ale na druhou stranu nesmíme zapomínat na naše tradice a vlastní historii. Každý národ má svá specifika a zvláštnůstky, které by byla hrozná škoda zapomenout.

Rozhovor vedl Radek Blažek